RSS

„Jugoslávská“ válečná dvojrecenze (In the Land of Blood and Honey / Crnci)

Domnívám se, že filmový režisér má při své práci podobnou povinnost jako spisovatel, tedy rozumět dané látce. U spisovatele je touha mluvit a neznat zvláště nebezpečná, protože zakamuflovat nelze nic – řekněme, že chceme psát o druhé světové válce, ale jak, když nevíme, co prožívali vojáci na bojištích, jak vypadala akce, jak fungovala válečná technika, jak se přežívalo ze dne na den, co roste v Ardenách za rostliny a jak vypadala bězná francouzská nebo nizozemská domácnost? Asi dost těžko. U filmu je situace dost podobná, řekl bych. Zvláště tehdy, pokud se režisér usmyslí, že se pustí do faktografického filmu, jak se to povedlo i Angeline Jolie. Jo, té herečce, která si po svém debutu může do hollywoodského CV připsat další filmovou profesi.

Řekl bych, že pokud režisér neví, jak vypadá běžný sarajevský činžák, je to omluvitelnější než když nerozumí tamním lidem. Neví, jak uvažují, čím si prošli, jaká je jejich historie, jaké mezi sebou mají vztahy a vše se domýšlí jen z útržkovitých hospodských rozhovorů, nebo ještě hůř – skládá dohromady podivné střípky utrpení tak, jak mu to připadá cool. V poslední době jsem se naučil oceňovat, když režisér rozumí lidem, o nichž se rozhodne točit film, zvláště poté, co jsem měl konečně možnost shlédnout Der Untergang, film o posledních dnech Adolfa Hitlera, který v uplynulém měsíci na mém filmovém jídelníčku doplnil právě zmíněný debut Angeliny Jolie „In the Land of Blood and Honey“ (v ČR film tuším stále nikdo nekoupil a český distribuční název tak patrně nemá, ale v tomhle si jsem hodně nejistý) a pak dále pro průměrného Čecha asi dost obskurní chorvatské drama Crnci.

Začneme tím Untergangem, pročež název postu tak trošku lže, ale nešť. Na německém válečném dramatu se mi hrozně líbí především jedna věc – o Hitlerovi točí sami Němci. A točí o něm s rozumem. Pokud jste někde četli, že Der Untergang (anglicky Downfall, u nás známý jako Pád třetí říše) ukazuje Hitlera jako člověka a s nějakými sympatiemi, nevěřte tomu. Není to pravda. Za celý film jsem neměl ani na vteřinu pocit, že bych měl s pohlaváry třetí říše jakkoli emočně cítit, právě naopak, byli mi minutu od minuty víc a víc odporní. V čem ale vězí síla sdělení, je podle mě to, že film zkrátka demaskuje zlo. Neukazuje nacisty jako nelidské stroje na zabíjení a vlastně bych si troufl říct, že drtivá většina postav popsaných ve filmu dost možná byla (pokud ztotožníme filmovou verzi s historickými fakty, což samozřejmě nelze) až překvapivě příčetná. To z nich však nedělá menší prevíty, právě naopak. Film ukazuje zlo jako slabost. Hitler a jeho ministři a oficíři jsou v Der Untergang zobrazeni jako lidi, kteří kážou vodu, ale pijí víno, jsou nechutně zbabělí a ve chvíli, kdy jim teče do bot, klidně demagogicky převrátí vlastní poučky tak, aby měli sami o sobě pocit, že vycházejí z druhoválečného průseru s čistým štítem. Der Untergang je tedy natočený jako porozumění zla, které není abstraktní a nepramení někde z psychopatickém mindfucku, ale z věcí, s kterými máme všichni dost a dost zkušeností – ze slabosti, malichernosti, prostopášnosti, egoismu, kteréžto vlastnosti jsou samozřejmě vyhnány nastavenými politickými mechanismy na úroveň, která je historicky zcela pochopitelně synonymem nelidskosti. Skvělé je na filmu ale to, že se najdou němečtí umělci, kteří rozumí podstatě historického zla, a jak víme, porozumění je krok k osvícení. A k neopakování historických chyb.

Proč jsem se o tom tak sáhodlouze rozepisoval? Protože film Angeliny Jolie, která se pokusila obsáhnout svým válečným pseudodramatem zvrácený romantický vztah mezi srbským okupantem a bosenskou muslimkou, svým hrdinům nerozumí ani za mák. A to navzdory skvělé výpravě a obsazení chorvatských, bosenských i srbských herců, kteří ve filmu všichni mluví angličtinou se směskou ex-jugoslávských přízvuků. To bych na filmu ocenil, ovšem lacinou přehlídku násilí všeho druhu, která neříká nic víc než „pohleďte, čeho jsou lidé schopni“ (kdybych chtěl zlehčovat, řekl bych „pohleďte, čeho jsou Srbové schopni“ – i to si lze z filmu bez problémů odnést), jakkoli jde o koláž šokujících skutečností a jakkoli je třeba násilí na ženách ve filmu zobrazeno údajně velmi přesně. Chorvatský tisk označil film za „triviální pornografii násilí“ a celkem se nedivím. Stejně jako bych se nedivil, pokud by film byl pro některé skutečné oběti války vysloveně urážlivý. Motivace Srbů k páchání zvěrstev je lakonicky vysvětlena v jednoduchém dialogu mezi otcem a synem ve smyslu „my, Srbové, jsme uchránili Evropu před Turky, tak nám nebudou vládnout muslimové ani teď“, Stockholmský syndrom hlavní hrdinky bez toho, aby byla její charakteristika jakkoli prokreslená, je pak stejně triviální a o to urážlivější. Film tak působí jako drama dvou velice hloupých lidí, kteří by ve válkou zmítané Bosně mohli mít daleko méně problémů, kdyby jim to trochu myslelo, ale obávám se, že to není tak úplně historická realita a IQ tehdy moc lidem nepomohlo. Bohužel. Dá se ocenit, že Angelina Jolie zkouší mluvit o věcech, na něž by celý svět nejradši zapomenul a které se děly pouhých pár set kilometrů od českých hranic, na druhou stranu neukazuje žádné porozumění vlastním postavám, jejich motivacím a cílům. Což mi připomíná, že bych chtěl vidět kvalitní srbský film o válce v Bosně (Lepa sela lepo gore mě teprve čeká), který by stejně jako Der Untergang dokázal obsáhnout původ zla, kterému v tuto chvíli nikdo nerozumí. A pokud rozumí, tak se jím nezabývá dostatečně nahlas. Umím si představit pár potenciálních scénářů, ale netroufám si pustit se ani do toho, že bych načrtnul pár potenciálních témat, takhle veřejně.

Hlavním důvodem, proč tenhle post vzniká (a v případě, že jej čtete, tak už vznikl), je ale již zmíněný chorvatské drama z válečného prostředí (rozhodně nejde o válečný film) Crnci, v češtině známý jako „Černí“, od dvojice režisérů Dević/Jurić. Film se odehrává ve dvou lokacích, konkrétně v lese a provizorních kasárnách. Kasárny bylo možné natočit v kterémkoli starším baráku a jako les mohl stejně tak sloužit ten, co máte možná pár zastávek od domu. Crnci popisují krátký příběh pěti vojáků v té době více méně neexistující chorvatské armády, kteří se snaží najít trojici svých mrtvých kamarádů zemřelých někde v minovém poli. Film má nepochybně jisté umělecké ambice vzhledem ne zcela chronologickému vyprávění, byť o žádnou komplikovanou naraci se také nejedná, a disponuje skvělými herci, skvělou režií a skvělým, byť minimalistickým scénářem. A jako v případě Der Untergang, i zde se dostavuje ono porozumění lidem a postavám, kvůli kterému jsem se tenhle post vlastně rozhodl napsat. Pětičlenná parta se totiž skládá z trestanců, kteří byli odvedeni do války s tehdejší jugoslávskou, ergo srbskou armádou jako první, lidí, jimž se rozpadají rodiny, lidí, co si neví rady se svým osudem, lidí, co si píchají těžké drogy a trpí depresemi z nepředstavitelně tíživé válečné situace. Ubezpečuji vás, že to vše je zcela reálný obraz chorvatské společnosti začátku 90. let, do té doby zcela srovnatelná s tou českou, v níž se mladí muži dali na heroin a rozpadalo se jedno manželství po druhém za dramatických okolností, které by stěží vykreslila jakákoli argentinská soup opera. Nic z výše popsaného přitom není exponované, přehnané a vše je vyprávěno s jakýmsi znepokojivým klidem a bez filmové nadsázky. Vlastně jako pieta společnosti, daleko spíš než „hele, jak trpíme, koukejte se“. Vše podstatné si přitom z filmu lze dát dohromady, pokud se trochu díváte. Včetně válečné bezcitnosti, což můžeme vidět z jediné scény, která skutečně obsahuje zmínku o Srbech, a která popisuje sílu propagandy a válečných zvěrstev daleko silněji, než jakákoli scéna prdlé Angeliny. A to prosím jen z krátké magnetofonové pásky, jíž poslouchá jeden z vojáků někde v autě.  Chtěl bych zdůraznit, že Crnci ukazují chorvatské vojáky i jako oběti, i jako násilníky – vlastně jako lidi zahnané do kouta, v nichž se kvůli nashromážděnému ponížení a utrpení probudil taky kousek bestie, v čemž bych si dovolil spatřovat jakési poselství filmu. Pokud chcete pochopit, čím si procházeli obyvatelé země, kam tak rádi jezdíme na dovolenou k moři, před pouhými dvaceti lety, Černé jednoznačně doporučuji. Nečekejte však žádné efekty či akční scény, prvních deset minut filmu je ve skutečnosti dost nudných. Jde jen o pár dialogů, záběrů na ksichty a napětí. A přesto je v tom ohromný kus porozumění a po oněch deseti minutých i napínavého filmu.

Reklamy
 
 

Vlastnosti:

Dohráno: Portal 2 (Valve, 2011)

Být herním pisálkem obnáší i pár negativ. Například to, že je člověku zatěžko vracet se ke starším hrám, když má neustále nové herní „povinnosti“. Ve chvílích klidu tedy sáhne radši po knížce nebo jde sportovat, než aby zase hrál. Rozhodl jsem se, že udělám výjimku, a i kdyby trakaře padaly, najdu si čas na dva důležité resty roku 2011 – jedním z nich je Deus Ex: Human Revolution (stále na „to do“ listu), druhým je právě druhý Portal.

O tom, jak studio Valve dělá vše proto, aby nevyprodukovalo nikdy ani jedinou hru, která by nebyla dokonalá, se už napsaly stohy papíru (i toho digitálního) a ještě stohy se ho popíšou. Právem. Kdo kdy navštívil vývojáře v Seattlu (já sám mám zkušenosti bohužel jen z druhé ruky), nadšeně vypráví o tvůrčím prostředí, kde se berou ohledy na nápady i těch nejmenších a hry vznikají daleko přirozeněji, než když je vše v rukou producentů. Právě to je i případem Portalu 2, který údajně vznikl zkrátka na přání samotného týmu vývojářů, který sršel nápady na všechny strany. A na hře je to vidět.

Ve SCORE jsme dvojce udělili 99%, což mi loni v dubnu připadalo dost přehnané i na ty největší pecky na Valve. Jenže teď po dohrání singleplayeru (a s vědomím, že mě ještě čeká kooperativní kampaň, která má navíc kompletně jiný příběh, puzzly i postavy) musím uznat, že je zcela adekvátní. Co jiného, když ne Portal 2? Hra je totiž po všech stránkách precizní. Puzzle hratelnost postavená na geniálním zařízení jménem Portal Gun jde ruku v ruce s fantastickým příběhem, jemuž navíc nechybí skvěle napsané dialogové linky i skvostný dabing, jenž dalece převyšuje videoherní standard. Hra si přitom vystačí s dvěma mluvícími postavami psychotických robotů a výjimečně se záznamem hlasu zakladatele vědeckého střediska Aperture, aby vás zcela pohltila. Navíc srší vtipem stejně jako je zneklidňující – vzpomenete si na počítač HAL z Vesmírné odysey, na psychothrillerové béčko The Cube stejně jako na mamlasoidní roboty z první trilogie Hvězdných válek.

A puzzly? Samotné využití Portal Gunu je skvělé v tom, že vás dostává přímo do akce a nemáte tak pocit přemýšlivého mentora řešícího nudné hádanky. To už tu bylo ale v prvním díle, vzniklém jako přívěšek k původnímu Orange Boxu. Portal 2 však přináší celou řadu nových prvků včetně skákacího či zrychlujícího gelu, proudů částic a celou řadu dalších elementů, které jednak dotvářejí hratelnost a jednak podtrhují fantastickou atmosféru tragikomického syntetického života v troskách bývalého experimentálního vědeckého střediska.

O všem si můžete přečíst v pořádných recenzích, na komplexní hodnocení v tomto článku koneckonců skutečně neaspiruji. Spíš se jen potřebuji vypsat z toho, jak mě Portal 2 okouzlil, pohltil, a že svět, v němž Mass Effect 3 prodal 4 miliony kopií během prvního měsíce, zatímco Portal 2 za půlroku jen zhruba polovinu, považuju za šílený. Až vám někdo řekne, že Portal 2 je fantastická, chytrá, atmosférická a originální hra, věřte mu. A upalujte na Steam, chattanooga cho cho.

Teď už jen někoho na koop!

 
komentáře 2

Posted by on Březen 27, 2012 in PC hry a vše kolem nich

 

Vlastnosti:

Terminátorská tetralogie očima citově nezainteresovaného

Je to tak, můj první Terminátor byla kontroverzní trojka a viděl jsem ji tak napůl, když mi bylo zhruba sedmnáct. Dvojku a jedničku jsem viděl ještě později, na rozdíl od veškeré omladiny mé generace, a to z toho prostého důvodu, že mě rodiče považovali za příliš malého, abych něco takového zkousnul, navíc to bylo v době, kdy jsme neměli video a tak dále. Před pár dny jsem dal konečně zhlédnul postupně všechny čtyři díly a toto je výsledek mého maratonu:

1.) Terminátor (James Cameron, 1984)

Vidět základ pozdější Arnoldovy neskutečné kariéry v roce 2012 je pořád silný zážitek, byť je film podobně jako třeba Blade Runner poplatný své době,  zejména co se estetiky 80. let týče – ať už jde o zneklidňující elektroniku nebo o klasický cyberpunkový koktejl vražedného stroje vyhlížejícího jako člověk v atmosféře všudypřítomného deště, páry a neonových světel starých zaplivaných diskoték. Vztah k Terminátorovi si člověk, který film zhlédne od 90. let výše asi utvoří zejména podle toho, jaký má vztah k samotné estetice osmdesátek, jichž je první Terminátor poctivým extraktem. Já miluju osmdesátky jak v muzice, tak ve filmech, a proto jsem si při sledování vysloveně lebedil. Nejvíc se mi líbilo, jak film tlačil celou dobu na pilu. Arnold působí skutečně nebezpečně a člověk by se skoro posmolil strachy, když si představuje, že by měl být na místě Sáry Connorové. Navíc je Arnold na plátně neustále a děj nenechá člověka vydechnout. Díky tomu pocit nebezpečí celý film ohromným způsobem eskaluje a vy jste po celou jeho dobu napnutí jak tětiva. Na druhou stranu daní za pocit, že jsou hlavní hrdinové celý film loveni jako divá zvěř, je absence košatějšího děje, který nabídl až druhý díl. I tak je ale příběh bohatý až až a rozhodně stačí na to, abyste celou dobu hmatatelně cítili motivaci všech postav a ohrožení hrdinů.

Co se týče sci-fi, vždy mě fascinuje, jak se z žánrových děl dříve či později nutně stává jakési retro, a to je samozřejmě i případ Terminátora. Nebezpečný vražedný stroj je skutečně děsivý, ale neustále mi vrtalo hlavou, oč strašlivější by byl, kdyby měl přístup k technologiím, které jsou dnes běžné pro telefonní operátory i informační služby. Dnes by se Sára musela odříznout zcela úplně od jakékoli komunikace, aby ji moderní stroj neodhalil, a to by ještě potřebovala mít takovou kliku, že by Terminátor nedokázal nějakým způsobem dálkově infiltrovat satelity nebo kamerové systémy, skrz které by ji měl celou dobu jako na talíři. Takhle je jinak ultramoderní stroj omezený způsobem, který dnes již subjekty, v jejichž rukou je koncentrovaná informační moc, zkrátka neznají, a Sára se tak může v pohodě schovávat za zdmi a doufat, že ji Arnold neodhalí. Jak by asi musel být napsán scénář, který by Terminátora postavil na dnes běžných technologiích a Sára mu stejně dokázala nějak uniknout?

 90% – Esence všeho, co žeru na cyberpunku!

2.) Terminátor 2: Den zúčtování (James Cameron, 1991)

Jeden z nejlepších akčních filmů všech dob. Víc o něm nemá cenu psát, vše podstatné bylo řečeno už před dvaceti lety. Z dnešního pohledu mě zaujalo, jak obrovskou proměnou prošel žánr hollywoodských akčních filmů za pouhých pár let, stejně jako fakt, že Terminátor 2 i dnes, v roce 2012, působí velmi moderně a aktuálně. Člověka logicky napadne, jestli to náhodou není tím, že se hollywoodské scénáře pořád opakují (jistě že ano), případně tím, že filmové triky od té doby zas tolik nepokročily (což by byl naopak dost velký omyl). Den zúčtování je zkrátka natočen tak brilantně a s takovou péčí, že by byl ozdobou i aktuálních premiér a nepůsobil by vedle nich v podstatě v žádném směru zastarale. Z počátku filmu se mi zdálo, že Cameron ještě víc tlačí na pilu a dvojka bude ještě temnější – počáteční atmosféra bezútěšného blázince, kde je Sára nucena snášet leccos a žít s vědomím, že zná budoucnost lidstva, stejně jako osud frackovitého Johna Connora, působí ještě temněji, než celý první díl. A to si ani nepředstavuju, jak ohromnou peckou pro tehdejšího diváka tehdy muselo být, když pochopil, že Terminátor v podání Schwarzeneggera je přeprogramovaný a stává se z něj kladný hrdina. To tehdy musel být ohromující twist a já si jen představuji kinosály řičící nadšením.

V ději je dost místa na spoustu perfektně režírované akce, ale i dialogů delších než jakýkoli v prvním dílu, kde se tak najde prostor i pro morální dilemata a nějaký ten patos, ovšem v podobě, která nemůže urazit ani toho největšího cynika. Ačkoli koukáme na hollywoodský akční film, myšlenka filmu působí stále chytře a zbytek žánrové konkurence mu tak může jen závidět. Jakmile se děj rozjede a rozkošatí, tep se vám do velké míry vrátí do normálu a spíš si labužnicky užíváte fantastické akční scény, než abyste se báli o život hrdinů tak, jako v prvním díle. Hlavní enemák T-1000 dokonce v části druhé půlky filmu není vůbec vidět – netušíme, co zrovna dělá, pouze víme, že stále stopuje T-101 s Johnem. Díky tomu se přestáváme bát o hlavní hrdiny, kteří ale vzhledem tomu dostanou šanci rozpovídat se a zjistit něco o tvůrci Skynetu. Dvojka už tak není jen neustávajícím lovem na lidi, ale zkrátka brilantním příběhem, který zároveň ztělesňuje vrchol hollywoodské akce.

 100% – Esence všeho, co žeru na Hollywoodu

3.) Terminátor 3: Vzpoura strojů (Johnatan Mostow, 2003)

Jiný režisér v případě terminátorské série se z mého pohledu rovnal naprostému krachu. Mostow měl vše, co potřeboval k fantastickému závěru potenciálního triptychu – rozpočet, solidní děj a hlavně Arnolda. Skutečně, samotný děj třetího dílu není nijak špatný a jak podotkla moje slečna, přál bych si vidět Cameronův remake stejného děje s jiným scénářem. Postavy totiž tentokrát vedou neuvěřitelně debilní dialogy, které jsou prázdné, patetické a bezzubé takovým způsobem, že máte pocit, jakoby je naškrábal někdo s dvouciferným IQ nebo minimálně někdo, komu se nechtělo moc přemýšlet. Pár lepších hlášek se našlo a odkaz na psychologa, který se stále nedostal ze svého dvanáct let starého setkání s Arnoldem, mě hodně pobavil, ale jinak jde o křečovitou snahu co nejvíc napodobit druhý díl, ačkoli na to Mostow neměl v žádném ohledu.  Dost mi vadila postava otce Katherine Brewsterové, který vedl podivné rozhovory s jakýmsi tajemným chlápkem z Pentagonu, jenž má být údajně velitelem ozbrojených sil. Myslel snad prezidenta Bushe? Nejvíce mě ale štvala herečka hrající T-X. Proč by se měl Terminátor snažit působit eroticky? Proč potřebuje velký kozy? Proč má ve filmu na ksichtu co chvíli samolibý úšklebek, který naprosto popírá chladnou strojovost T-1000 z dvojky i Terminátora z jedničky? A to ani nezmiňuji, že T-X, ačkoli ještě novější prototyp než terminátor z dvojky, působí o poznání méně nebezpečně, atmosféra s jejím příchodem nijak nehoustne a sexy je asi tak, jako učitelka z druhořadého porna. Prodávat sex je jistě fajn, ale proč? Postavy terminátorů, chladných strojů, které se snaží jen splnit vražednou misi, jsou přece o něčem úplně jiném a T-X je tak spíše lacinou superhrdinkou s nejasnou motivací, ale určitě ne vražedným kyborgem. Třešinkou jsou už jen mizerně režírované akční scény, kde často nevíte, co se na plátně děje, a většinu doby se nudíte k smrti. Hrozivý brak, který je o to horší, když si představíte, že při jiném scénáři a režisérovi to stále mohl být skvělý film.

30% – Obrovské zklamání


4.) Terminator Salvation (McG, 2009)

Asi nemá cenu zmiňovat, že Salvation nemá s předchozími díly společného už vůbec nic, a kdyby neměl v názvu slovo Terminator, mohlo z toho klidně být normální průměrné béčkové sci-fi. Což nakonec vlastně je. Vizi budoucnosti s lejzrama prskajícíma na všechny strany z osmdesátých let nahradilo madmaxovské post-apo částečně namíchané z moderních vojenských technologií, které se staly tak cool díky třeba posledním dílům videoher Battlefield nebo Call of Duty, jinak také zcela jistě inspirované prvními filmovými Transformers. Dějově je čtyřka slabší než trojka, ačkoli jinak po všech stránkách vede a nejvíc se mi líbily některé lepší akční scény a fakt, že se tvůrci rozhodli použít filtry, které snižují obrazu kontrast, což mám rád. Jinak jde prostě o čistokrevné béčko, které dějově už vaří notně z vody, což ovšem není nic překvapivého, stejně jako to, že film nemá s předchozími třemi díly společného v podstatě vůbec nic a stylem je někde úplně jinde. Terminator Salvation je tak lepší vnímat jako moderní akční béčko bez jakéhokoli vztahu k prvním dvěma dílům a v takovém případě z toho vyjdete celkem bez škrábnutí. Na druhou stranu, když si tu srandu necháte ujít, nestane se vůbec nic. Mimochodem, Christian Bale se svým drsňáckým hlasem mariňáka, kterému někdo vyrazil všechny zuby, tu působí hodně nepatřičně.

 50% – Průměrné akční béčko bez jakékoli skutečné vazby k prvním třem (resp. dvěma) dílům

Když jsem se prokousal k závěrečným titulkům dvojky, přišlo mi, že jde o nejlepší příležitost děj zakončit a dál nechat sérii spát. V takovém případě by jméno Terminátor bylo ekvivalentem filmové dokonalosti, což se bohužel autorům dalších dvou dílů tetralogie podařilo náležitě rozorat. Pro mě tak radši tímto přestávají existovat, zatímco Terminátora 1 a Den zúčtování považuji za vrcholy akční filmové zábavy.

 
komentáře 2

Posted by on Únor 23, 2012 in Filmy

 

Co mě sere na metalu?

Samozřejmě, že metal miluju, nenechte se mýlit. Stejně jako spoustu dalších žánrů, ale holt jen s tímto jediným jsem vyrůstal, zažil rozchody (to když jsem si myslel, že jsem na něj už starej), šťastná setkání a aktuálně mi s trochou štěstí porodí dítě, které se bude jmenovat debutová deska CRUADALACH. Nic, nad čím si chcete udržet nadhled, ale nemůžete zbožňovat nekriticky, a tak dnes nabídnu pár blafů o tom, co mě na nejtvrdší muzice světa v roce 2011 prostě a jednoduše sere.

1.) Absence revolty

Metal je ve své podstatě vytuněný rock’n’roll, co si sám přestřihl pupeční šňůru, jež ho pojila ke svým rodičům, aby si tvrdošíjně vyrazil do světa hledat svou vlastní tvář. Povedlo se mu jich najít hned tisíce, aby se následně zacyklil. Tím, jak získal miliony fanoušků, se zrodilo i milion kapel toužících ho hrát a trošku se s ním pomuchlovat. Bohužel se Metalu stalo to samé, co bráchovi Punku. Na počátku různých vývojových etap stojí výrazné kapely, které inspirují moře následovníků, ovšem každá další jejich vlna je vykastrovanější a neoriginálnější, až najednou zjistíte, že posloucháte stopadesátý derivát původní myšlenky. Vždyť jak vzdálené jsou dnešní vesnické punkové kapely takovým Sex Pistols, svého času nejnenáviděnějším lidem ve Velké Británii? Co má společného domácí blackmetalový projekt s automatem místo bicích s ksichtem Burzum nebo Mayhem? Co mají společného aktuální „djent djent“ vykrádačky vrstvící za sebou jeden slyšený riff za druhým s Messhugah? Takhle bych mohl pokračovat dále. Když mluvím o revoltě, nemám na mysli, aby se metal stal nositelem nějakých sociálních témat – koneckonců dneska žijeme v uvolněné, klidné době (alespoň tady v ČR), kde po nich není poptávka, a mimo to, metal na tohle stejně nikdy moc nebyl. Mluvím o nutnosti snažit se vymanit ze stínů svých vzorů, kdy muzikanti místo toho, aby hledali vlastní výraz a tvář, jen tupě plní šablony jako na běžícím pásu v očekávání, že takhle si jich všimne major label. A nejsmutnější na tom je, že právě na to major label skutečně skočí. Vysaje z nich jejich dvou-tříletý komerční potenciál a odhodí je jako kus hadru. Mohou se tomu divit? Když absentuje nadčasový ideál, jak by mohli trvat věčně? Takže asi tak: V čem se liší od těch nejtupějších stádních popůvek metalové kapely, které jen napodobují své vzory a opakují zavedené vzorce (v ČR navíc pokud možno s dvou až pětiletým zpožděním)? Dle mého názoru v ničem. Lidé mající svobodu tvořit, ji mají i využívat — využívat toho, že nejsou omezeni diktátem vydavatelství, a udělat pro mě za mě něco úplně šíleného, hlavně když to na mě bude z plna hrdla vřískat  „Tak tady jsem, koukej si mě poslechnout, ty plešatý zmrde!“

Proto si cením nezmarů, kteří, ať už v dnešní době nebo v minulosti, zvysoka kašlali na konvence. Ať už v metalu nebo v jakémkoli jiném hudebním žánru.

2.) Nedostatek kreativity táhne?

Tohle je smutné téma. Metal je žánrem, v němž se po muzice musíte přeci jen kapku pídit. Je tomu tak kvůli tomu, že jej mainstreamová média šíří jen málokdy (pokud vůbec), a tak je jasné, že se k němu každý posluchač dostal o něco náročnější cestou než z rádia při nákupu v obchoďáku. Bohužel častokrát ne o moc. Největší metalový byznys skutečně vězí v opakování zažitých šablon, které z dané kapely udělaly komerční hit, zas a znovu a tak dál až do zblbnutí. Pokud takoví „umělci“ navíc nejsou dostatečně protřelí, charismatičtí a neumí si dupnout, jsou hnáni labelem do kouta. Ten pak po nich chce co rok novou desku, jež pak zákonitě bývají horší a horší. Posluchačů metalu oceňujících kreativitu je bohužel minorita, tak se labelům taková politika vyplácí. Nemám absolutně nic proti komerčně úspěšným kapelám, právě naopak obdivuji každého, kdo dokáže tvrdou hudbou vydělávat peníze, udržet si tvář a zároveň objevovat nové a nové hudební cesty. Nesnáším, když mám z kapely pocit, že je otrokem svého labelu, místo toho, aby label pracoval pro její co nejlepší umělecký rozkvět. Příklad? Úspěšné kapely, které podle mě otročí diktátu managerů major labelů, jsou třeba Amon Amarth nebo Korpiklaani, úspěšné kapely s pozicí umožňující jim dělat, co si přejí, jsou třeba Nightwish nebo Opeth. Upozorňuji, že jde pouze o můj pocit z vývojové křivky, plánů a celkové prezentace daných kapel, a nemá nic společného s mou náklonností k nim.

Proto si cením všech, kdo dokážou přijít s něčím novým a udělat to tak, aby oslovili davy a ještě dokázali svému chlebodárci, že jejich slovo je slovo boží.

Až prijdu na něco dalšího, tak tenhle článek doplním… Těch bodů, pro které metal miluju, by každopádně bylo mnohem víc!:-)

 
Napsat komentář

Posted by on Červen 17, 2011 in Hudba a download

 

8: Mormonský návrh (2010, „dokumentární“)

Tak ještě pryč od muziky. Dneska jsem s přáteli navštívil festival Jeden svět, jehož dramaturgie se má, kam až je mi známo, skládat pouze z dokumentů čerpajících z lidskoprávní tématiky. V podstatě na blind jsme vybrali „dokument“ 8: Mormonský návrh, který nejlépe vyhovoval našim časovým možnostem. Mormonský návrh má mapovat situaci, kdy byly ve státu Kalifornie nejdříve povoleny sňatky homosexuálních partnerů, aby byly posléze v roce 2008 na základě návrhu, za nějž lobbovala mezi jinými i mormonská církev, v celostátním referendu opět zrušeny. Ujasněme si, že hodnotím film, nikoli jeho tématiku: Co se týče problematiky homosexuálních sňatků, nejsem nijak zvlášť konzervativní, zastávám dosti relativizující stanoviska a rozhodně nemám nic proti jinak sexuálně orientovaným lidem. Stejně tak bych v případném bipolárním sporu, který v Kalifornii eskaloval, stál spíše na straně gayů, jakkoli si myslím, že odmítáním sňatků homosexuálních párů z této menšiny skutečně nikdo nedělá diskriminované občany druhé kategorie, ačkoli tak ve filmu mnohokrát zazní.

Ale raději k hodnocení filmu – především bych rád vyjádřil své bytostné přesvědčení, že nešlo o dokument. Dokument má něco „dokumentovat“, tedy zachycovat realitu, jenže v případě Mormonského návrhu šlo jednoznačně o propagandistický film, což je něco úplně jiného. Film od začátku straní homosexuální komunitě způsobem, který je neakceptovatelný a není důstojný dokumentárního formátu. Stejně tak úvodem nastíněná dějová osa není nikterak nosná, aby udržela osmdesátiminutový film, proto se po zmapování procesu referenda musí filmaři uchýlit k skákání z tématu na téma, které již skutečně ztrácí i poslední zbytky dynamiky. V podstatě se prvních čtyřicet minut filmu dozvídáme, že v celostátním referendu (tedy rozhodli občané) byly zrušeny sňatky homosexuálních párů a že se to některým lidem nelíbí. Pláčou na kamery a nejspíš s nimi máme cítit, což by jistě i šlo, nebýt všudypřítomného fňukání a hysterie, která evokuje spíšeděcka, jimž někdo zboural bábovičku, a tak vztekle dupají do písku. Neustále je nám přitom podsouváno, že referendum je v podstatě nelegitimní a nedemokratické, jelikož se na kampani za přijetí návrhu č. 8 (tedy onoho „mormonského návrhu“ potřít homosexuální sňatky) podílela právě mormonská církev a nemalými prostředky ji sponzorovala. Že jde o legální výsledek referenda tvůrci jaksi opomíjejí, a místo toho, aby se zabývali tím, že společnost na některé věci ještě nemusí být připravena (jakkoli je to smutné) dělají ze všech „špatně“ hlasujících občanů loutky v područí zlých a nelidských iluminátů. Komické je i to, že je nám dlouhé minuty předhazováno, kolik bylo na podporu návrhu natočeno reklamních spotů nebo vynaloženo peněz. To má snad být v demokracii něco nemorálního? Případně si snad tvůrci filmu myslí, že druhá strana své občanské podpory dosáhla bez peněz? V několika chvílích se samozřejmě dokument do mormonské církve obuje velmi trefně, ale je až překvapivé, jak málo je takových případů. Je snad pro tvůrce tak těžké uhodit hřebíček na hlavičku pokud jde o fanatickou náboženskou sektu, že si musí pomáhat fňukáním nad tím, že disponuje finančními prostředky?

Jakmile skončí zdlouhavý popis „éry referendum“, film začne najednou z ničeho nic podivně skákat z místa na místo jako kobyla v říji, ukazuje na základě nijak nesouvisejících případů trpící homosexuály, kterými se bezesporu snaží (a občas i úspěšně) vyvolat určité emoce. Bohužel však v tuto chvíli už nijak komplexně nepopisuje žádný jev – ze všeho si tahá jen to, co se mu hodí do krámu, dělá to zbrkle, neobratně a hlavně nepokládá divákovi žádnou klíčovou otázku. Na vše si odpovídá sám, po svém. Z dokumentu jsem si tak odnesl dvě fakta, která jsem už věděl, a sice že a) mormoni jsou psychopatická sekta b) sňatky homosexuálů jsou ještě stále ožehavým tématem. Dále dva poznatky, které ale tvůrci určitě nezamýšleli sdělit a) takřka každá Američanka vystupující ve snímku je obézní a šeredná, ať už kope za homosexuály nebo mormony. Nevím, možná tam něco přidávají do vody. A za b) jak nízkým a prostinkým způsobem je v některých částech USA možné lobovat i v politických otázkách si fakt nezadá ani s diskuzemi na serveru novinky.cz. To je však na osmdesátiminutový dokument trochu málo.

Nejzábavnější bylo koukat se na homosexuální pár, který hrál v dokumentu pilotní roli – ten byl skutečně „cute“. Bohužel byl v Mormonském návrhu čistého času tak pět minut.

Mé hodnocení: 20%

Hodnocení na csfd.cz

 
Napsat komentář

Posted by on Březen 15, 2011 in Publicistika

 

Přejmenováno!

Vzhledem ke svému rostoucímu zájmu o muziku jsem se rozhodl, že napříště tento blog věnuji především jí. Tedy recenzím, představení kapel, co mě zaujaly, ohlédnutím i upoutávkám na následující akce a v neposlední řadě (no, možná spíš fakt až v té poslední) případnému dění kolem mé vlastní grupy.

Třeba to někdo bude číst, ale to není podstatné… Blog mi má sloužit skutečně spíše jako veřejný hudební deník.

 
Napsat komentář

Posted by on Březen 7, 2011 in Fascinations

 

Mgr. Radovan Kaluža (dokumentární studentský film, 2011)

Nejdřív je si třeba ujasnit, že tak jako vojna není kojná, tak studenti SVOŠF nejsou Helena Třeštíková. Pokud tohle vezmeme jako fakt (a rád bych viděl toho smělce…), je zážitek z dokumentu překvapivě lepší, než by se dalo čekat. Jako zainteresovaného jedince je pro mě těžké posoudit, na kolik je nosný nápad natočit dokument právě o Kalužovi, člověku proslaveném pouze svým komickým blogem. Dovolím si však představit, že část potenciálních diváků odradí už prostá nutnost celou dobu zírat na mamlase z Ostravy, jak před kamerou dělá nevtipné opičky. Přesto se látka dá doporučit zejména fanouškům Borata nebo filmů Emira Kusturici, styčné body se v dokumentu objevují překvapivě často.

Pánům z Písku se opravdu podařilo natočit dokument – jedná se tedy o nestranný popis pár dní ze života Radovana Kaluži. Bohužel i pro fanoušky slavného exota, jeho život zkrátka není tak zajímavý, aby naplnil šedesátiminutový dokumentární film něčím ukoukatelným. Zdaleka nejsilnější částí dokumentu je tak prvních deset minut, kdy režisér šikovně proplétá záběry, míchá je s voiceoverem a občas tak vytváří fóry na druhou – tedy dále graduje to, co Kaluža prohlásil před kamerou. Rozhodně palec nahoru za to, že na tuhle snahu nerezignoval a že si neřekl, že bude stačit samotné Kalužovo žvatlání, aby sál řičel smíchy. Alespoň ze začátku. Na filmu je zoufale vidět, že byl natočen skutečně jen během pár dní, a tak je na filmařích i Kalužovi postupem času vidět větší a větší únava, stejně jako bolestná Kalužova snaha filmaře něčím zaujmout a mít nějakou pořádnou látku.  A to se ne a nedaří. Celý dokument tak zahrnuje a) Kalužu v kanceláři b) Kalužu doma (čili body, s kterými je patrně obeznámena většina běžných smrtelníků), dále c) Kalužu na snowboardu jak legračně padá a piští, že to bylo schválně d) Kalužu na Stodolní ulici, jak se snaží dostat pod sukni každé na potkání a kde se od něj většina náhodných slečen velmi štítivě odvrátí. Katarzí snímku je, jak jede Kaluža ráno do práce. Nečekám, že by měl dokument nějakou pointu, zvláště v Kalužově případě ne. Ale nějaké vyvrcholení by mít měl, a všechna potenciální jsou bohužel  vyplácána hned ze začátku.

Aby byl dokument co k čemu, museli by kluci s Kalužou strávit daleko víc času kvůli látce, ze které by se dal uplést skutečný komediální dokument. A samozřejmě čas a nápady na jeho zpracování. Výsledku je celkem škoda, protože z prvních deseti minut je patrné, že na tom autoři rozhodně nejsou špatně ani se skillem, ani s nápady. Přesto snímek doporučuji každému (všem několika stovkám lidí), kterým dekadentní fenomén Kaluža něco říká.

Hodnocení: prvních deset minut 70%, zbytek 30% -> 40%

FB profil filmu

Mgr. Radovan Kaluža na csfd.cz

 
Napsat komentář

Posted by on Březen 5, 2011 in Publicistika