RSS

Category Archives: Hudba a download

…a zbudou vám jen oči pro pláč.

Bora DjordjevicMiluju muziku a mám slečnu z Chorvatska. Zajímá mě tedy i jejich muzika a kultura. O válce, které se v Chorvatsku říká „domovinski rat“, tedy vlastenecká válka, si můžete myslet cokoli nebo o ní nevědět zhola nic. Následující dva songy z YouTube jsou však zajímavou sondou do duší několika muzikantů z válečné doby. Samozřejmě netvrdím, že reprezentují chorvatskou či srbskou povahu, ale určitou vypovídající hodnotu bez pochyby mají.

Jura Stublić je chorvatský muzikant narozený v bosenském Sarajevu. Reprezentoval v Chorvatsku v 80. letech velmi rozšířený žánr new wave, který Jugoslávcům můžeme při vší úctě k české hudbě závidět – kapely jako Boa v pravdě neměly v socialistickém bloku konkurenci. Stublić  je v celém regionu známý zejména pro píseň „E moj druže Beogradski“ (Můj příteli z Bělehradu) z raných 90. let se silným protiválečným poselstvím. Pro pořádek uvádím, že chorvatské hudbě spojené s válkou často nechybí ani výrazně otravnější patos, stejně jako to, že existují i umělci, kteří si na nacionalistických písních udělali jméno – nejznámějším z nich je Marko Perković řečený Thompson, který představuje takovou chorvatskou obdobu Daniela Landy včetně písní o národní historii a koncertů pro desetitisíce posluchačů. To však teď není důležité, pojďme k věci, tedy na song:

V písni se zpívá „Můj příteli ze Záhřebu, setkáme se na odlišných březích Sávy, ale ty mě již nepoznáš a budeš po mě střílet. Já tě nechám vystřelit prvního, druzí ti snad odpustí a třetím možná budu chybět.“ Osobně mi to dost připomíná skladbu Jaromíra Nohavici „Krajina po bitvě“.

Bývalá yugo-rocková kapela srbského původu Riblja Čorba na to konto natočila Stublićovi odpověď, v níž však rozhodně nevyužila příležitosti podporovat národní smíření na úrovni normálních lidí tam, kde politika selhala.

Kapela se na záznamu za hlasité podpory tisíců fanoušků odívá do úboru srbských fašistů a prozpěvuje: „Super kočky ze Záhřeba, se všemi jsme si pohráli jako s hračkami, můj příteli ze Záhřebu, ano, mluvím o mrdačce. No, můj kámo ze Záhřebu, jsme to my, kdo vás přišli oloupit, okrademe vás a vám zbudou jen oči pro pláč.“ V závěrečném verši se nepřímo přihlásí k etnické likvidaci všech Chorvatů, následkem čehož ztratila skupina řadu fanoušků v Chorvatsku i Bosně a Hercegovině. Je vůbec možné něco takového předvést veřejně a nepropadnout se na místě hanbou?

Reklamy
 
 

Co mě sere na metalu?

Samozřejmě, že metal miluju, nenechte se mýlit. Stejně jako spoustu dalších žánrů, ale holt jen s tímto jediným jsem vyrůstal, zažil rozchody (to když jsem si myslel, že jsem na něj už starej), šťastná setkání a aktuálně mi s trochou štěstí porodí dítě, které se bude jmenovat debutová deska CRUADALACH. Nic, nad čím si chcete udržet nadhled, ale nemůžete zbožňovat nekriticky, a tak dnes nabídnu pár blafů o tom, co mě na nejtvrdší muzice světa v roce 2011 prostě a jednoduše sere.

1.) Absence revolty

Metal je ve své podstatě vytuněný rock’n’roll, co si sám přestřihl pupeční šňůru, jež ho pojila ke svým rodičům, aby si tvrdošíjně vyrazil do světa hledat svou vlastní tvář. Povedlo se mu jich najít hned tisíce, aby se následně zacyklil. Tím, jak získal miliony fanoušků, se zrodilo i milion kapel toužících ho hrát a trošku se s ním pomuchlovat. Bohužel se Metalu stalo to samé, co bráchovi Punku. Na počátku různých vývojových etap stojí výrazné kapely, které inspirují moře následovníků, ovšem každá další jejich vlna je vykastrovanější a neoriginálnější, až najednou zjistíte, že posloucháte stopadesátý derivát původní myšlenky. Vždyť jak vzdálené jsou dnešní vesnické punkové kapely takovým Sex Pistols, svého času nejnenáviděnějším lidem ve Velké Británii? Co má společného domácí blackmetalový projekt s automatem místo bicích s ksichtem Burzum nebo Mayhem? Co mají společného aktuální „djent djent“ vykrádačky vrstvící za sebou jeden slyšený riff za druhým s Messhugah? Takhle bych mohl pokračovat dále. Když mluvím o revoltě, nemám na mysli, aby se metal stal nositelem nějakých sociálních témat – koneckonců dneska žijeme v uvolněné, klidné době (alespoň tady v ČR), kde po nich není poptávka, a mimo to, metal na tohle stejně nikdy moc nebyl. Mluvím o nutnosti snažit se vymanit ze stínů svých vzorů, kdy muzikanti místo toho, aby hledali vlastní výraz a tvář, jen tupě plní šablony jako na běžícím pásu v očekávání, že takhle si jich všimne major label. A nejsmutnější na tom je, že právě na to major label skutečně skočí. Vysaje z nich jejich dvou-tříletý komerční potenciál a odhodí je jako kus hadru. Mohou se tomu divit? Když absentuje nadčasový ideál, jak by mohli trvat věčně? Takže asi tak: V čem se liší od těch nejtupějších stádních popůvek metalové kapely, které jen napodobují své vzory a opakují zavedené vzorce (v ČR navíc pokud možno s dvou až pětiletým zpožděním)? Dle mého názoru v ničem. Lidé mající svobodu tvořit, ji mají i využívat — využívat toho, že nejsou omezeni diktátem vydavatelství, a udělat pro mě za mě něco úplně šíleného, hlavně když to na mě bude z plna hrdla vřískat  „Tak tady jsem, koukej si mě poslechnout, ty plešatý zmrde!“

Proto si cením nezmarů, kteří, ať už v dnešní době nebo v minulosti, zvysoka kašlali na konvence. Ať už v metalu nebo v jakémkoli jiném hudebním žánru.

2.) Nedostatek kreativity táhne?

Tohle je smutné téma. Metal je žánrem, v němž se po muzice musíte přeci jen kapku pídit. Je tomu tak kvůli tomu, že jej mainstreamová média šíří jen málokdy (pokud vůbec), a tak je jasné, že se k němu každý posluchač dostal o něco náročnější cestou než z rádia při nákupu v obchoďáku. Bohužel častokrát ne o moc. Největší metalový byznys skutečně vězí v opakování zažitých šablon, které z dané kapely udělaly komerční hit, zas a znovu a tak dál až do zblbnutí. Pokud takoví „umělci“ navíc nejsou dostatečně protřelí, charismatičtí a neumí si dupnout, jsou hnáni labelem do kouta. Ten pak po nich chce co rok novou desku, jež pak zákonitě bývají horší a horší. Posluchačů metalu oceňujících kreativitu je bohužel minorita, tak se labelům taková politika vyplácí. Nemám absolutně nic proti komerčně úspěšným kapelám, právě naopak obdivuji každého, kdo dokáže tvrdou hudbou vydělávat peníze, udržet si tvář a zároveň objevovat nové a nové hudební cesty. Nesnáším, když mám z kapely pocit, že je otrokem svého labelu, místo toho, aby label pracoval pro její co nejlepší umělecký rozkvět. Příklad? Úspěšné kapely, které podle mě otročí diktátu managerů major labelů, jsou třeba Amon Amarth nebo Korpiklaani, úspěšné kapely s pozicí umožňující jim dělat, co si přejí, jsou třeba Nightwish nebo Opeth. Upozorňuji, že jde pouze o můj pocit z vývojové křivky, plánů a celkové prezentace daných kapel, a nemá nic společného s mou náklonností k nim.

Proto si cením všech, kdo dokážou přijít s něčím novým a udělat to tak, aby oslovili davy a ještě dokázali svému chlebodárci, že jejich slovo je slovo boží.

Až prijdu na něco dalšího, tak tenhle článek doplním… Těch bodů, pro které metal miluju, by každopádně bylo mnohem víc!:-)

 
Napsat komentář

Posted by on Červen 17, 2011 in Hudba a download

 

Those whom The Gods Detest Tour 2011 (31th January – Exit Chmelnice, Prague)

Well, here is my short and strongly subjective opinion about metal show I visited after year of playing just my own gigs. It was very refreshing to come somewhere as a visitor and to simply enjoy:)

When I came Swiss DARKRISE had couple of tracks already played, but since I didn’t know the band and I had really different preferences that eve, I wasn’t too much disappointed. Nevertheless guys were pretty good. It was kind of rather brutal death metal with groovy essence, however for example Beneath the Massacre are far more massacrous:) Guttural vox of singer with groovy background were quite addictive, I really enjoyed their set. Time from time this kind of brutality is OK and that evening I was in the right mood. Guys just were kinda shy and they simply knew they were just support of big names. Pity.

LOL of the gig was ZONARIA (Swe). Althrough somebody could find their studio records quite good, their live show is nothing but the example of gay poseur teenage metal. Guys were very young, they really weren’t well coordinated and they simply missed the charisma. Especially bassguitar player was absolutely lost and randomly switched his pedals, it was funny and tragic at the same time. Beside that Zonaria had tones of circus decorations, image a la Lara Croft and really bad make up. Some friend of mine described them very well like „gay and worse Hypocrisy clone“.

After young Swedish guys it could be just better. And it was – German DEW-SCENTED were much more about the music and much less about image. Guys were amazing musicians and even that their combination of rather old school death/thrash really wasn’t my cup of tea, they caught the mood of the crowd with great attitude, good communication and well coordinated old school hell. Not for me, but thumbs up!

Germans really knew their place so they warmed up the crowd before MELECHESH (Isr), true reason of my visit. And it was fukkin true Luciferian light from Jerusalem!! :) Words could end here – guys had amazing charisma, great show and beside that also fantastic music which I listen to most from recent metal albums. Their Epigenesis (2010) is part of my mp3-player for long months and Emissaries (2006) really doesn’t contain lack of quality. Amazing, amazing oriental ritual! Fuck, they were like true deamons!

NILE (USA) were headliners and they knew their role very well. Their fast death metal with oriental melodies and influences was played on master level. Also there was interesting fact that band had three frontmans – all three guys did vocals and all of that singing had same space for presentation so there was lot to concentrate at. They did also amazing work with the crowd however it was that hard:) Unfortunately I saw just part of the gig cause I am getting old and Im too tired to see whole show of all band.. maybe if NILE would be more my genre.. who knows:) In every case, MELECHESH were for me true kings of the evening!

Darkrise – 2.5/5

Zonaria – 1/5

Dew-Scented 2/5

Melechesh 4.5/5

Nile 3.5/5

 
 

Z mého přehrávače – Hudební tipy #2

Dub FX – Everythinks A Ripple (2010)

Důkaz, že skutečná hudba se může obejít bez jakýchkoli hranic. Žádný label, žádné nástroje, žádné koncertní haly. Benjamin Stanford alias Dub FX se na svém prvním studiovém albu vyznává z lásky k soulovým, reggae, ale i drum’n’bassovým kořenům a slouží mu k tomu (nebo to alespoň tvrdí) pouze jeho vlastní ústa, pedál s efekty od Rolandu a pár volně stažitelných a snadno dostupných samplů. Většinou zpívá na ulicích velkých měst po celém světě pouze v doprovodu své exotické snoubenky Flower Fairy a dle svých slov od chvíle, kdy byl vytvořen Myspace a Youtube, nepotřebuje vydavatelství. Maximální DIY přístup k tvorbě je přitom v ostrém kontrastu s nebývalou kvalitou jeho nahrávek. Zní to zkrátka příliš dobře, než aby mohla být pravda, že ten chlap vše zvládá vlastními ústy. Nebo přece? Ať tak či tak, jedná se o nepřeslechnutelný talent a je neuvěřitelně labužnické poslouchat, jak Stanford pracuje s aranžemi, jak dokáže udělat i z pouhého představení se na ulici prvotřídní a fantasticky zrytmizovaný rap nebo jak využívá jednoduchých efektů k zajímavým harmonickým souzvukům. Kromě vynikající muziky deska ale nabízí i silné, pozitivní energií nabité texty. Podělím se s vámi alespoň o jeden z božích kousků z dílny tohoto neskutečného svobodomyslného machra.

Skeletons – Smile (2010)

Dílko neexistující kapely. Za vším stojí Ben Lamdin (je možná trochu smutné mít jméno, za nějž vám google náhradou nabídne „Bin Ladin“) z brightonské Nostalgia 77, který se jednoho dne rozhodl si jen tak doma pro radost natočit poctivou směs afrobeatu, jazzu a funky. Výsledek je nečekaně boží, jakkoli za deskou stojí jen více méně improvizující muzikanti, kteří zrovna náhodně kočovali  Benovým bytem. Album je tedy maximálně spontánní a naprosto boží na horké letní večery. Pokud jde o mě, možná bych ocenil kapku víc elektroniky a sem tam dunivější beat, ale i tak jsem maximálně nadšenej. Zkuste!

DJ Krush – OuMuPo 6 (2007)

Propírané album patrně není nejlepším počinem tohoto tajemstvím opředeného japonského umělce, je zkrátka prvním, na které jsem narazil. A nelituji! DJ Krush, pravým jménem Ishi Hideaki, je jedním z pionýrů hiphopového DJingu v zemi vycházejícího slunce. Ovšem jak už tomu tak bývá, na Dálném východě není nic jen tak. Hip Hop v Ishiho podání je tedy většinou instrumentální, je silně obohacen o triphopové nebo ambientní a soundscape vlivy, díky čemuž zní výsledek jako kmenová esoterická muzika s beatem, který vyplivly moderní technologie. Samotný Ishi je na scéně 20 let, je mu takřka padesát let a k mixování se dostal poté, co zhlédl film Wild Style. Předtím byl členem lokálního gangu v Tokiu a poté se dokonce dostal k Yakuze, odkud zmizel poté, co dostal v obálce pár prstů svého nejlepšího přítele. Silná káva, ale skvělá hudba.

 
Napsat komentář

Posted by on Srpen 3, 2010 in Hudba a download

 

Hudební tipy #1

Už delší čas jsem si pohrával s myšlenkou založit rubriku nabízející tipy na muziku, která mě nějak zaujala, shrnuté do jakýchsi „minidojmů“… nuže, tady je první díl. Vězte, že obecně půjde o hudbu sice multižánrovou a rozhodně ne nijak vyhraněnou, ale na druhou stranu o kousky dost „mimoňské“. Mám totiž podivné sklony hledat v hudbě nejrůznější extrémy a zajímavé věci, ono po těch letech poslouchání a hraní ostatně ani není divu:)

_____________________________________________________________________

Godspeed You! Black Emperor – Yanqui U.X.O. (2002)

Dnes je žánrová škatulka zvaná post-rock doslova zavalena množstvím více či méně (to daleko častěji) kvalitních nahrávek, ovšem kořeny žánru sahají podstatně hlouběji a ten tak svého vrcholu po tvůrčí stránce dosáhl někdy za polovinou devadesátých let. Tehdy byla post-rocková hudba ještě stále převážně okleštěna od metalových a ambientních vlivů a stále platila její prapůvodní definice Simona Reynoldse z roku 1994 – tedy že jde o naprosto nerockovou hudbu zahranou na rockové nástroje. Kytara bez silových akordů? Na jedné z biblí post-rocku, Yanqui U.X.O., naprosto běžná věc. Ačkoli má nahrávka značně „kosmickou náladu“, která má kořeny někde v hvězdných atmosférických onaniích Syda Barretta, kapela zkráceně nazývaní GY!BE je sama o sobě do velké míry ovlivněná především politikou, a to značně levicovou. Duchovní otcové kapely jsou často dokonce považováni za anarchisty, byť to nikdy oficiálně nepotvrdili. Ostatně, byl by to dost problém – v dnes spíše neexistujících GY!BE se střídali muzikanti jak na běžícím pásu, a tak by nebylo zrovna férové vydávat jakákoli zobecňující prohlášení. Yanqui U.X.O. je pečlivě vystavěnou a náležitě gradující avantgardou, jejíž atmosféra může stejně dobře evokovat sci-fi filmy jako soundtrack k závodům ke zbrojení, kteréžto přirovnání by asi nebylo tak úplně od věci. Nahrávka je známá tím, že si tvůrci dali náležitou práci a v bookletu „odhalili“ finanční toky mezi čtyřmi největšími hudebními vydavatelstvími a vojensko-průmyslovými koncerny. Samotná kapela později uznala, že některé informace byly mylné nebo špatně prověřené, jak už to tak u podobných manipulací bývá, to však rozhodně nesnižuje kvalitu samotné nahrávky, která je v mnohém v rámci žánru dodnes nepřekonaná. Nejlepší skladby? Rozhodně opus „Rockets Fall on Rocket Falls„, první část „Motherfucker=Redeemer“ a dynamický vrchol „09-15-00“ je také nezapomenutelný. Nahrávka, která by neměla ujít žádnému hudebnímu poutníkovi.

_____________________________________________________________________

Sunn o))) – Monoliths & Dimensions (2009)

Kapela pojmenována po zesilovačích Sunn (i coby tribut experimentálním Earth) rozhodně přivedla spoustu posluchačů k tak extrémnímu žánru, jakým drone doom bezesporu je. Pro Sunn o))) je po celou jejich tvorbu typická zdánlivě nekonečně pomalá mantra hraná na dva neskutečně podladěné a zkreslené „gibsony“. Výsledek může leckomu připadat jako anti-hudba, ale o melodiích nebo rytmice je tvorba Sunn o))) jen stěží. V rozhovoru pro NY Times kapela mimo jiné zmínila, že svou tvorbu vnímá jako určitou formu rituálu, což podtrhuje i velký důraz na pódiovou show. Monoliths & Dimensions je rozhodně nejbarevnější a nejvýpravnější z dosavadních studiových nahrávek kapely a skoro to vypadá, že zatímco na jevištích se Sunn o))) rozhodli dodržovat svá pravidla o ryze dřevním projevu, na svých albech se snaží jít co nejinvenčnější a nejexperimentálnější cestou. Každá z čtveřice nových skladeb je velmi odlišná od ostatních a každá stojí za to – Agharta je sedmnáctiminutovou transcendentální výpravou do hlubin země za objevením dávno ztracené říše, přičemž kytarový lomoz stále ještě jakž takž naplňuje měřítka tradičních Sunn o))). Jiný rozměr skladbě dává nejen jasně čitelné pohrávání si s její náladou, ale i velmi silný recitativ známého blackmetalisty, Attily Csihara. Mezi dalšími skladbami hodně vynikne ještě Big Church, jasně připomínající fascinaci kapely sakrálními stavbami, a samozřejmě propíraná Alice – patrně nejmelodičtější skladba v dějinách Sunn o))). K tvorbě kapely jsem si dlouho nemohl najít cestu, ale pak mě jednoho večera na mé cestě po norských frojdech napadlo dát si poslední studiové album do uší a zkusit si trochu zarelaxovat. A světe div se, při pohledu na majestátné zasněžené štíty ve tmě skomírajících hor si ke mě temné tóny Monoliths & Dimensions našly cestu a od té doby nedám dopustit nejen na album, ale ani na kapelu. Doufám, že se s dalšími nahrávkami posune ještě dál,  dvojice (či trojice?) muzikantů je na to kreativní dost.

 
komentáře 3

Posted by on Prosinec 10, 2009 in Hudba a download

 

Ozvěny z podzemí 1.: Vzpomínáme s Umbrtkou

„Cihly nikdy neutichly, to jen vy jste hluší.“

Nedávno se mi po pár letech dostala do rukou dvě nová alba plzeňského hudebního projektu, který mě provázel vysloveně od dětství… no, možná od puberty, nicméně jaký je v tom rozdíl? V podání Umbrtky, jak se tento špinavý kult jmenuje, prorůstají dětské myšlenky a představivost nejen do puberty, ale aždo dospělosti. Pravda, možná myšlenky a imaginace poněkud narušených dětí, ale není lepší být narušený, než ztratit představivost úplně? Přitom právě představivost je to, co všichni tak rádi ztrácíme a i já se s touto ztrátou takřka každý den potýkám… no, a Umbrtka je v tom všem šílenství jeden z mála způsobů, jak si zachovat zdravý rozum. Nebo je to celé naopak? Kdo ví.

Rád bych na tomto místě prostřednictvím jakéhosi seriálu o UmbrtkOVĚ tvorbě zavzpomínal si na to, co mě na něm vždy fascinovalo, a retrospektivně prošel celou jeho rozsáhlou tvorbu od posledního alba až k prvním demům (ha, tedy proti proudu času!). Předem je si ale třeba vyjasnit dvě věci – zaprvé, to, že posloucháte Umbrtku, není něco, čím se chlubíte přátelům. Neříkám, že byste se za to měli nedejbože stydět, ale jednak jde o neskutečně hluboký underground pro jehož uchopení je třeba nejen znát spoustu detailů o životě samotných tvůrců kultu a zadruhé nejde jen o okrajový extrémní hudební žánr – Umbrtka doslova popisuje jakési paralelní dějiny extrémního hudebního žánru, jakým black metal zajisté je, a stává se tak jakýmsi „dadaistickým (a v případě nové tvorby až postmoderním) meta-blackmetalem„. Zní to možná až děsivě, nicméně tato bizarní hudební škatulka pěkně vyjadřuje, jakým ohromným iniciačním procesem musí posluchač projít, než si najde k Umbrtkovi cestu. Projít si novým extrémem extrémního žánru není nic snadného, na to vemte jed a nebudu vám mít za zlé, když tento článek směle přeskočíte a počkáte si, až se rozepíšu zase o těch hrách či filmech. Nebo ne? Zůstanete? Dobrá – dle mého názoru musí posluchač především část svého života spojit s poslechem samotného black metalu, pochopit, které jeho specifické elementy jsou na něm „fascinující“ a následně si nad ním musí vypěstovat nadhled a odstup. Jakmile toto všechno zvládne, musí být tak unaven(nebo naopak prosycen) extrémní hudbou, aby mu nebylo zatěžko v ní hledat pořádnou porci hravosti… no, a pak už je jistá šance, že si Umbrtku zamiluje. Z toho vyplývá, že potenciálních posluchačů Umbrtky je přibližně 0,001% populace, přesto bych rád tento svojský kult přiblížil běžným posluchačům, ať už sjíždí cokoli – od rocku přes taneční hudbu až po jazz. Právě proto nebudu tento článek psát z pohledu „metalisty“ (ostatně, považuji se za ryze eklektického posluchače), ale z pohledu někoho, kdo se snaží přiblížit naprosto jedinečný a maximálně extrémní fenomén naprosto komukoli, jakkoli to bude přetěžký úkol.

Nemörke frösne nerge!

Než se mrknu na zoubek samotnému Umbrtkovi (jakkoli jde o rouhavý obrat, jak zjistíte dále), je třeba zjistit něco málo o žánru, z kterého vychází. Šťouralové by tvrdili, že black metal vznikl dávno „před Norskem“ na počátku osmdesátých let ve vtělení kapel jako Hellhamer či Venom, ale tehdy šlo více méně stále ještě o variaci na NWOBHM (novou vlnu britského heavy metalu), jakousi extrémní slitinu, která se jednoduše vymezovala vůči sladkobolnému popu té doby i proti nažehlenému „hair metalu“ v podání Europe, nikoli o svébytný žánr s vlastní mytologií. V podstatě šlo stále ještě o metalový mainstream se všemi těmi hřeby i džískami, ovšem pravý počátek black metalu nastal až ve chvíli, kdy Satan řekl „Budiž tma!“ a Kain zavraždil jiného Kaina. Ano, již navždy budou senzacechtiví novináři datovat vznik žánru od vraždy kytaristy skupiny Mayhem, Euronym,a autorem projektu Burzum, Vargem Vikernesem (kterýžto psychopat by měl být letos snad konečně puštěn z vězení). A nutno říci, že oprávněně – co jiného lépe symbolizuje fakt, že black metal se zrodil mezi čistými zkrachovalci, bezdomovci a chudáky, lidmi, kteří byli psychicky narušení a snad právě proto se rozhodli „rozebzučet“ své kytary? Především šlo o ryzí neumětely, kteří se postavili s černými prapory hudbě a řekli „ano, tebe zničíme, ty staletá děvko“. A jak řekli, tak udělali – z té doby (tedy počátku 90tých let) pochází spousta dem i alb se specifickou náladou, ke kterým neumětelství tak nějak patří. Rychlé kytary, neidentifikovatelný bzučivý zvuk, ďábelský jekot a především spousta hudebních chyb a bordelu, to je skutečná definice black metalu z hudebního hlediska. Z hlediska kulturního se k němu ovšem vážou další fenomény – ruční číslování hudebních nosičů, černobílé xeroxované obaly nahrávek, loga kapel připomínající spleť větví zimních listnáčů, to vše samospádem umocňovalo jakousi ideu kultu, který si žije sám pro sebe. Tedy žil, dokud se masově nerozmohl. Hudební elementy stvořené black metalem se vesele implementovaly do metalového mainstreamu (viz vokál v kapelách jako Children of Bodom nebo tzv. Göteborgské škole melodického deathu), oslovily desítky tisíc dětí, které začly vytvářet pochybné deriváty původních „narušených“ kapel (a 90% z nich včetně té, kterou jsem kdysi založil já, je naprosto zbytečných), jiní zase začali vehementně makat na nadstavbě žánru. Dnes máme ekofeministické spolky farmářů jakými jsou američtí Wolves in the Throne Room, party transcendentálních bzukalů Blut aus Nord nebo třeba blackmetalové superhvězdy s bombastickými orchestrálními aranžemi, jakými jsou Dimmu Borgir -z původního blacku zbyla maximálně okrajová image, místo zaprděných homosexuálů neschopných si najít přítelkyně jsou pódia plná vampýrů, každému z nichž leží u nohou stovky fanynek. Tím však vývoj zdaleka není uzavřen a scéna je prosycená mnoha avantgardisty, kteří se snaží zakomponovat odkaz norských psychopatů do vlastních tvůrčích vizí, již diametrálně odlišných od původního vyznění žánru – namátkou jmenujme Solefald či Ulver. Posledním trendem je míchat black metal s post-rockem, ale to bychom tu opravdu byli do soudného dne, natož abych se zmiňoval o různých „pohanských“ variacích na žánr ovlivněný lidovou tvorbou a folklórem a podobně… koukám, že se mi exkurz poněkud natáhl, nicméně nelze dát za jinou. Mě samotného žánr několik let provázel, takže je s ním část mého života z podivných důvodů, kdy jsem jednoduše bažil po hudebním extrému, nerozlučně spjata. Krom toho lze jen těžko hovořit o Umbrtkovi s lidmi, kteří o bzučení norských vos a řezání dříví na cirkulárce v opuštěných hvozdech neví zhola nic.

Umbrtkovský kult

Ufff… tak si říkám, nenechat Umbrtku na příště? Jistě jste již kompletně zemdlení… a just ne, black metal je beztak o neúnavné pouti vyprahlých duší, jak by jistě řekl leckterý satanáš. Tak tedy – Umbrtka celý výše uvedený vývoj jednoho z nejpochybnějších žánrů na světě zdárně „paroduje“ celou svou existencí. Již od počátků projektu (který se, pokud vím, datuje zhruba od roku 1999, sper čert případné „opraváře“) sype na světlo boží s kulometnou kadencí jedno demo či album za druhým. Signifikantní je, že podobně jako samotní aktéři blackmetalové scény, ani aktéři Umbrtkovy „legie“ neuměli zpočátku téměř hrát na své nástroje. Pro tento žánr, jenž je postavený na pár pochybných akordech a tunách chyb, to ostatně ani nebylo třeba. Důležitý byl intelekt nutný k dešifrování základních rysů severského fenoménu, a tomu se plzeňským tvůrcům naštěstí dostalo bohatou měrou. Podobně jako si norská blacková scéna spontánně vytvářela modly, implementovala do své tvorby obdiv k nordické mytologii nebo tvořila napůl předstíraným pokusem o nezájem publika kult sama ze sebe, vytvořila si vlastní modly i Umbrtka. Umbrtkovci vytvářejí mýty a legendy z každodenního života v Plzni, z běžných a obyčejných lidí, které potkávají v ulicích, jenžale členům kapely zároveň připadají z nějakého důvodu (pro mě rozhodně pochopitelného) velmi zajímaví. Postupně se kolem kapely vytvořila vlastní, svébytná mytologie, která se dá z části přirovnat k Cimrmanovským hrám, z části k jakési dadaistické verzi starých pohanských legend. Jméno Umbrtka je ve světě Plzeňanů jakýmsi „božím jménem“, původně přiřčeným jakémusi pochybnému dělníkovi, který se klátil v ulicích v podivném záklonu. Na to se nabalila fascinace průmyslovými budovami, špinavými a neprocházenými zákoutími i dávno zašlými továrnami i stroji… Umbrtkovský mýtus je v podstatě městská legenda – zbožštění industriálu, vycházející z představy (podobně jako třeba v Nikdykde od Neila Gaimana), že město má i svou alternativní tvář a svět, který je běžným obyvatelům utajen. Kromě hudební tvorby se tak členové kapely často vydávali na poutě po noční Plzni zvané „okruhy“, na nichž sbírali inspiraci nejen pro následné písně, ale i literární tvorbu (Umbrtka disponuje fantastickými texty, především těmi z pera bohemisty Wella) nebo tu audiovizuální, ať už jde o krátké filmy, dokumenty nebo videoklipy.

To však není zdaleka vše. Tak, jako norská blackmetalová scéna produkovala na svých nahrávkách chyby jen tak mimoděk, Umbrtka je produkovala ryze záměrně – pánové sbírali torza blackmetalových riffů, přetvářeli je do vlastní svébytné podoby, skládali je na sebe až v postmoderním duchu a doplňovali o spoustu podivných recitací, manter nebo naopak neskutečně bizarních sól, které ze všeho nejvíc připomínají vlakový soundtrack ke knížce Honzíkova cesta. Tímto rozmáchlým entreé jsem až nestoudně přetáhl rozsah ještě čtivého blogového příspěvku, tak jej na tomto místě uzavřu a v dalším článku se podívám na dosud poslední Umbrtkovo album, „Kovový háj“. Kdo dočetl až sem, budiž pochválen – nebude vás mnoho… stejně jako nikdy nebude mnoho Umbrtkových posluchačů.

Dále o Umbrtkovi?

Domovská stránka kapely Umbrtka

Zajímavý článek Františka Štorma (zpěvák legendární kapely z post-sametových dob, Master’s Hammer) o Umbrtkovi

 

Cruadalach – Keltský Mikuláš 2009

Aktualizace: POZOR!!!! Koncert se nakonec ve stejném čase a na stejném místě odehraje v klubu Motoráj!

Chvilka pro drobný self-promotion. Má domovská kapela CRUADALACH chystá společně s keltskými rockery Hakka Muggies na 5. 12. 09 koncert v Praze. Tímto tedy zvu všechny, kdo společně s námi chtějí oslavit Keltského Mikuláše!:) Bude to přinejmenším masakrózní.

 
komentáře 2

Posted by on Listopad 17, 2009 in Cruadalach, Hudba a download