RSS

Category Archives: Filmy

Star Trek VIII: First Contact (dir. Jonathan Frakes, 1996)

Star Trek představuje natolik unikátní univerzum v rámci sci-fi žánru (zejména pro své kontinuálně servírované poselství), že od něj kromě kvalitu v rámci běžných filmových kritérií vyžaduji ještě jedno – poplatnost myšlenkám svého autora, Gena Roddenberryho. „Omlouvám“ si to tím, že bez určitého poselství o zářné budoucnosti lidstva prostřednictvím překonání nejen hranic kosmu, ale i lidského egoismu, se vesmír Star Treku rozpadá, postavy přestávají fungovat a neplní účel, k němuž byly napsány. Proto je více než potěšující zjistit, že i po smrti startrekovského architekta se najdou lidé, kteří jsou schopni zachovat vše, co Star Trek představuje. Ve filmu, který tak dodnes zdobí parádní design, kvalitní triky i akční scény, tak muž musí překonat svou pomstychtivost a najít mír, aby dokázal velké věci. A to prosím uprostřed devadesátých let, kdy už ozvěny new age dávno utichly, a to nejen v kinematografii. Kromě toho jde o koktejl těch nejlepších startrekovských ingrediencí spojujících humor a nadhled s epickými momenty, ale i se zneklidňující atmosférou, o kterou se ve filmu stará kolektiv Borgů. A pak je tu samozřejmě ta úžasná hudba Jerryho Goldsmithe! Věřím, že tenhle film nelze nemilovat, pokud jste duší aspoň trochu trekkie. A čert vem, že jde o první film bez Shatnera. Nevěřil bych, že to řeknu, ale nechyběl!

90%

 
Napsat komentář

Posted by on Srpen 28, 2012 in Filmy, Star Trek

 

Iron Sky (dir. Timo Vuorensola, 2012)

Pozor! Iron Sky bude uveden sice opožděně, ale přece, i v rámci české kinodistribuce od 12. 7. společností Film Europe.

Tak a teď už k věci. O málokterém evropském nezávislém béčku se vědělo tolik už tři roky před premiérou, natož aby o něj byl takový zájem. Jenže kdo by odolal vizi, že nacisté v roce 1945 odletěli na měsíc, aby tam založili čtvrtou říši a posléze naplánovali invazi zpět na Zemi s cílem vyhladit veškeré „untermenschen“? Navíc když četné trailery prozrazovaly i slušnou výpravu a na poměry nezávislého filmu s nijak závratným rozpočtem (7,5 milionů Eur) velmi slušné triky? Správně, nikdo, kdo má v duši alespoň kousek dítěte.

Dopadlo to vlastně lépe, než jsem čekal (ovšem já nečekal mnoho). O ději se vyplatí raději nic neprozrazovat, snad jen, že na začátku je na Měsíci nacisty zatčen americký kosmonaut černé barvy pleti a posléze má posloužit okupantským zájmům čtvrté říše. Později se podíváme na Zemi na půdu OSN i do Bílého domu, který toho fiktivního času obývá osoba nebezpečně podobná Sarah Palin, a zažijeme i pořádnou vesmírnou bitvu. Problém je v tom, že i přes moře dobrých nápadů a detailů, evidentnímu nadšení i lásce tvůrců k béčkovým sračkám, je výsledek poměrně dost nekonzistentní. Nejvíce mi vyhovoval tón filmu hned na začátku, kdy Iron Sky ukazuje, jak by mohla vypadat náckovská společnost vytvořená v civilizačním i atmosférickém vakuu, přičemž dojde řada i na slušnou porci kvalitních vtipů. Pak se ale film notně splaší a přestane držet stylově pohromadě – tu paroduje slavné filmy o Hitlerovi, tu si střílí z americké zahraniční politiky, ovšem bez nějakého jednoznačného poselství či tahu na branku. Výsledkem je, že si z devadesátiminutového zážitku budete muset vyzobat spoustu drobků. Koláč se totiž v mezičase zkrátka rozdrobil na prvočinitele, ale i dojíždět zbytky může být sranda, ne? A v případě Iron Sky to sranda opravdu je, s výhradou závěrečné scény se zneškodňováním padoucha a motorů Götterdämerungu, která přetéká největšími akčními/sci-fi klišé vůbec a je vzhledem k tomu poměrně nudná. Pokud i během ní mělo jít o nějakou parodii, tak není moc vydařená.

Přesto film, jakkoli z něj nejsem nijak zvlášť nadšený, stojí za zhlédnutí. Uvidíte pár hodně dobrých vtipů, pár skvělých satirických momentů, které mimochodem mají nemálo společného se závěrečným tónem Diktátora (toho nového, od Cohena) a samozřejmě nácky na Měsíci, jak zahajují meteorblitzkrieg, což je už samo o sobě za všechny prachy.

Hrozně rád bych prozradil pár fórů, ale tak nějak mi přijde lepší, když to všechno uvidíte na vlastní oči. Iron Sky je béčko, o kterém se bude ještě hodně dlouho mluvit. Právem. A mimochodem, nečekal bych, že wagnerovské motivy budou během vesmírných bitev a náletů náckovských ufo fungovat tak dobře.

Mé hodnocení: „jen“ 65%, ale s láskou

 
Napsat komentář

Posted by on Červen 2, 2012 in Filmy, Publicistika

 

Vlastnosti:

The Parade (Parada, dir. Srđan Dragojević, 2011)

Film režiséra, který dokázal natočit černou polokomedii o válce v Bosně, tentokrát však o právech gay komunity v Bělehradě? Kdo zná Lepa sela lepo gore nebo pozdější Rane, čeká jistě notně zneklidňující podívanou. Dočká se ji však jen z části – dosud poslední Dragojevićův film Parada (česý distribuční název snímek zatím nemá) v sobě dokáže skloubit vážné téma, důležité poselství i odlehčenou komedii svým specifickým způsobem, jakým to zvládá jen elita srbské kinematografie. Vlastně jde o jednu z nejlepších komedií, jakou jsem kdy viděl, akorát musíte znát do velké míry historii Jugoslávie i post-jugoslávských republik, rozpoznat alespoň polovinu narážek na srbskou kulturu i etnické stereotypy obyvatel Balkánu. Což bohužel patrně diskvalifikuje ze schopnosti ukoukat Paradu drtivou většinu české populace, a to ani nezmiňuji, že k filmu se v tuto chvíli lze dostat jen se srbskými nebo rumunskými titulky. Na anglické zapomeňte – Paráda ostatně není snímkem pro západního diváka, což do jisté míry vysvětluje některé arogantní a povrchní recenze na imdb.com. Dragojević natočil pořádně rarachovský, ale zároveň i velice smířlivý snímek pro obyvatele bývalé Jugoslávie.

Už samotná zápletka ve vás právem může vzbudit nemalé očekávání: Lemun (ano, Citrón, nikoli však Jenda), kriminálník, vrahoun a veterán tří ze čtyř válek, které Milošević rozpoutal během posledních dvaceti let, je srbský nácek, co vlastní menší judistický klub a bezpečnostní agenturu. Mimochodem, tento ukázkový srbský stereotyp ztvárnil brilantní komediální herec Nikola Kojo, který film zároveň spoluprodukoval. Lemun se chystá oženit se se svou paničkou, ta si však vypěstuje kladný vztah k bělehradské gay komunitě, která se v době příběhu snaží zorganizovat Pride pochod městem a čelí přitom zastrašování i agresi nejen ze strany srbských fašistů, ale i pravoslavné církve, stejně jako nechuti státních orgánů situaci řešit. Film ukazuje i pokrytectví a tmářství policie, která se vždy ukáže na místě incidentu ve chvíli, kdy je po všem a gayové a lesby dostanou svou poctivou nakládačku. Sluší se připomenout, že Pride pochod městem v roce 2001 ve skutečnosti skončil krveprolitím, drtivá většina obyvatel Srbska smýšlí homofobně a dodnes je gayům například zakázáno sloužit v armádě. Být gayem v Srbsku je co se týče evropských podmínek srovnatelné snad jen se situací v Moskvě, a sexuální menšiny jsou nejen vystavené diskriminaci v celé řadě lidských činností, ale reálně jim může hrozit napadení na ulici, jehož následkem je v lepším případě několikatýdenní pobyt v nemocnici. Homofobie je přitom srbskou společností natolik prolezlá, že každoroční pokus o průvod gayů vypadá následovně: hordy nácků se ženou pod vedením pravoslavných kněží do útoku, zatímco státní aparát přivírá ze všech sil obě očka, až hrozí oslepnutí. Nutno však podotknout, že situace se v roce 2010 poprvé zlomila, kdy se poprvé podařilo tisícům policistů průvod ubránit, o čemž pojednává i závěr filmu. Což mi připomíná, že bych se k němu měl vrátit.

Tak tedy, Lemunova nastávající si oblíbí gay pár tvořený veterinářem Radmilem, jenž zachrání Lemunova pitbulla, a designérem Mirkem, organizátorem svateb. Zejména si tedy oblíbí Mirka, který se má podílet právě na její svatbě s Lemunem. Žena následně ukáže, kdo v rodině nosí kalhoty, a rozhodne, že Lemunova bezpečnostní agentura sestavená z nácků bude chránit letošní gay průvod. Agentura však odmítne, a tak Lemun v road movie fázi filmu musí objet všechny země bývalé Jugoslávie, na jejichž frontách bojoval, a zverbovat staré kamarády z opačné strany barikád k hájení průvodu. Postupně tak nabere kosovského albánce, bosenského muslima a chorvatského ustašovce, kteří stejně jako Lemun představují tu nejodvrácenější možnou stranu společností zemí, z nichž pocházejí, a zároveň neskutečně komické etnické stereotypy – kosovar Azem například vyhlíží každý den dravé ptáky, skrz které pašuje heroin, ten vzápětí vhodí do kolem projíždějícího amerického tanku a utržené peníze rozdá svým dvaceti dětem na cukrátka. Precizní přízvuky všech zúčastněných, doprovodná muzika a autentická tetování jsou už jen drobností v moři detailů, v nichž si Dragojević libuje, a svou precizností a pečlivostí dokazuje, s jakou vážností bere ono pověstné nastavování zrcadla srbské společnosti, i jak smířlivě se dívá na bývalé válečné sousedy.

Z uvedené zápletky je asi jasné, kolik prostoru pro komiku nabízí, a nutno říct, že veškerý prostor je vytěžený na dřeň. Většinou jde o dost sprostý, černý humor, který pramení spíše ze skvělých dialogů a komediálního timingu herců, než z  nějaké pohybové nebo i situační komiky. Vlastně jsem se smál neustále, zvláště po opakovaném zhlédnutí, kdy jsem si začal všímat důrazů na jednotlivé slabiky a slova, intonace a dalších prvků, které dávají humoru filmu ještě další rozměr. Navíc jsem přesvědčený, že jsem tak polovinu detailů vůbec nepochopil, protože prostředí filmu zkrátka není mým domácím. Kromě skvělé konverzační komedie postavené na výborné zápletce musím Parádu ocenit i za brilantně zpracovaný sociální rozměr. Ve filmu je příbližně pět minut, kdy se nebudete smát, ale které přesto do celku perfektně zapadají. Poselství je jednoznačné – zapomenout na stará nepřátelství s okolními zeměmi a radši myslet na to, co Srby s ostatními spojuje. Vybodnout se na všudypřítomnou bigotnost a nechat lidi žít způsobem, jaký si zvolí. A samozřejmě -. láska. Jakkoli je to silně nevěrohodné, Lemun objel s Radmilem celou Jugoslávii kvůli lásce a je jedno, zda je heterosexuální nebo homosexuální. I láska, tentokrát však rodinná, donutí na konci filmu <spoiler>Lemunova náckovského syna postavit se na tu správnou stranu, byť bez jakékoli dramatické eskalace, která by vysvětlovala jeho proměnu.</spoiler> Fakt, že postavy občas udělají něco šíleného a bez zjevného přemýšlení a že s rychlostí blesku mění svá rozhodnutí, se dá vyložit různě – částečně balkánskou horkokrevnou mentalitou, částečně komediální nadsázkou, ale myšlenka filmu je jasná a já ji velmi oceňuji. Takové filmy balkán potřebuje jako sůl – kvalitní, plné nadhledu, ale i smířlivosti, pochopení a tolerance. Ohrnovat nad nimi nos sice můžeme, ale v takovém případě buďme alespoň vděční, že nám podobných již není třeba. Snad.

Mé hodnocení: 90%

 
Napsat komentář

Posted by on Květen 11, 2012 in Filmy, Former Yugoslavia, Publicistika

 

Vlastnosti:

Ničí syn (Ničiji sin, dir. Arsen Aston Ostojić, 2008)

Ivan je chorvatský invalidní válečný veterán (díky digitálním trikům nemá nohy a pohybuje se na kolečkovém křesle) a bývalý amatérský rockový zpěvák. Vzhledem k zážitkům ze srbsko-chorvatské války* nemá zrovna šťastný život – rozvedl se s ženou, s níž má chlapce ve školním věku, většina jeho kamarádů je v různých léčebnách nebo spáchala sebevraždu, a navíc je synem politika kandidujícího do Saboru (chorvatský parlament) za evidentně pravicovou stranu, což se v chorvatských podmínkách takřka vždy kryje s nacionalismem na úrovni, kterou si většina nostalgicky smýšlejících obyvatel státu, jež stále vzhlíží k velmoci Jugoslávie, nepřeje zrovna rozdmýchávat. Na začátku filmu vidíme, že se Ivan opíjí a nebezpečně riskuje zdraví tím, že po hospodách prozpěvuje píseň Ko to kaže, ko to laže Srbija je mala, což je šlágr mimo jiné oblíbený srby páchajícími zvěrstva na území Srpské Krajiny. Krom toho víme, že v domě, který Ivan obývá se svými rodiči, je objeveno mrtvé tělo zavražděného srba jménem Aleksovič, po němž pátrá jeho stará sestra. Vyprávět děj jakkoli dál není možné aniž bychom se pustili na tenký led a začali spoilerovat, tedy si to prozatím odpustím – je to ovšem celkem škoda, protože v jinak ne zcela vyváženém a občas možná až příliš patetickém filmu hraje scénář jednoznačně prim a režisér Arsen Ostojić využívá k vyprávění příběhu a překvapení diváka spoustu nečekaných a neobvyklých instrumentů. Příběh se tak postupně spíše rozplétá než zaplétá, a

forma, jakou je film natočen, jeho sílu velmi podporuje. Časem se tedy dozvíme, proč je Ivanovi tak mizerně a jak je to se svědomím jeho rodičů.

Stejně tak bych vyzdvihlsolidní herecké výkony, které však netřeba přeceňovat – každý rok se točí několik českých filmů, jenž jsou po této stránce minimálně na stejné úrovni. Pomyslnou korunou filmu je však schopná režie, díky níž děj neztrácí ani na vteřinu tempo, a úmorná snaha divákovi něco sdělit a ilustrovat na Ivanově příběhu vše od možná ne tak nápadného, ale přesto totalitního rozměru bývalé Jugoslávie včetně klasicky hnusných praktik tajných služeb, přes obligátní mizérii a nesmyslnost války, která ničí život řadě chorvatských rodin i takřka dvacet let po jejím skončení, až po pokrytectví a korupci nového demokratického režimu, jenž zcela pochopitelně trpí neduhy typickými pro všechny transformované republiky. Pokud chci chválit, musím si bohužel pomoci drobným spoilerem – velmi jsem musel ocenit například připodobnění pokrytecké politické kampaně, kdy nohsledi politiků skrz ampliony na autech, s nimiž objíždějí města, kážou o poctivosti a šťastných zítřcích, k srbským džípům objíždějících za války frontu a burcujících vojáky propagandistickými songy </spoiler>.

Co se mi na filmu naopak nelíbilo ,je především naprosto nevhodně zvolená hudba. Ta se často hodí spíše k počítačové hře Diablo 3 než k politicky laděnému kriminálnímu dramatu a velmi často strhává pozornost na sebe místo na děj, což působí vysloveně rušivě. Pak bych se obešel bez nespočetného opakování zpívání oné četnické písně zmíněné v prvním odstavci, které působí v několika momentech už jako čisté nastavování stopáže. A to ani nezmiňuju fakt, že evergreen je to tak nechutně vlezlý, že si ho budete broukat ještě týden po projekci, což naštěstí nevadí, pokud zrovna nejste na dovolené ve Splitu nebo Zadaru. Dále oceňuji snahu režiséra (a spolu s ním i autora divadelní předlohy Vinko Brešana) sdělit něco o současném i minulém Chorvatsku a o tom, jak je to se svědomím disidentské i staré komunistické generace. Přes to všechno mi film přišel v některých momentech až přehnaný – na druhou stranu, já jsem u Vukovaru nebojoval a vím prd o tom, jak bych se cítil po těch ranách osudu, které Ivan během filmu zakusí. Abych vše uvedl na pravou míru, <spoiler> rozhodně mi nevadí strašlivá, mrazivá scéna, kde srbští četnici čistí minové pole pomocí živých lidí tím, že je přes něj nutí projít – tak Ivan mimochodem přišel o nohy. To je zkrátka realistický, děsivý obraz války a událostí, které se v první polovině 90. let děly nedaleko od nás. Moc jsem ale neporozuměl touze hlavního hrdiny spáchat sebevraždu a ještě tak podivným, byť pro politicky laděný film jistě efektním způsobem. Na druhou stranu, jak dobře poznamenalo mé děvče, Ivan netrpí ani tak tím, že je poloviční Srb, z toho by si i přes válečné utrpení nedělal takové vrásky. Je spíš zhnusený tím, že jak jeho domnělý, tak i jeho skutečný otec jsou oba brutální hajzlové, ovšem opět – sebevražda jako řešení? Možná v Japonsku, ale v tomto případě mi to připadá zkrátka příliš dramatické. Stejně jako slzící invalida prohánějící se na kolečkovém křesle za deště v nočním Sisku nebo chlapeček, co se přijde rozloučit do ústavu s mrtvým tatínkem </spoiler>. To jsou jen některé z příkladů, pro něž mi připadá film v některých aspektech přehnaný, což ve výsledku může degradovat jeho poselství, ovšem pokud uvážíme, že film stojí na divadelní předloze, vysvětlení oné teatrálnosti je nasnadě. Občas vypjatější drama, než by se možná slušelo, s nepřirozeným tlačením na pilu, pokud jde o snahu o cool efekt, tak tahá z průměru zejména již zmíněný scénář, kvalitní zápletka i poselství, které vás však osloví jen tehdy, pokud nejste letargičtí ke světu kolem vás. A já doufám, že nejste.

Mé hodnocení: 65%

PS: Mé hodnocení může být ovlivněno faktem, že jde o první film, který jsem viděl bez jakýchkoli titulků v originálním znění.

Profil na imdb.com

Oficiální stránky režiséra Ostojiće

*Známé v Chorvatsku jako „domovinski rat“ – JNA ovládaná v té době již srby napadla za podpory paramilitaristických bojůvek podstatnou část nově vznikající chorvatské republiky, přesněji řečeno území s největším procentem srbské menšiny. Na něm pak ona menšina vyhlásila nikdy neuznanou a po operaci Oluja v roce 1995 zaniklou republiku Srpska Krajina.

 
 

Hezké vesnice hezky hoří (Lepa sela lepo gore, dir. Srđan Dragojević, 1996)

Mysleli jste si, že není možné natočit film, který by spojoval konverzační komedii s válečným dramatem nezřídka obohaceným o až hitchcockovsky hororové scény? Nebo že by snad mohl být problém natočit jej v šesti (!) časových rovinách tak, aby byl bez problémů ukoukatelný, a to ani nepočítám četné retrospektivy do minulosti jednotlivých hrdinů filmu? Tak to jste neviděli jugoslávský (no, možná by bylo daleko přesnější tvrdit již „srbský“) film „Lepa sela lepo gore“ oceňovaného režiséra s pořádně prořízlou hubou Srđana Dragojeviče natáčeného stále ještě ve válečné Bosně, konkrétně na území Republiky Srbské. Ano, to je to místo v tu dobu kontrolované válečným zločincem Radovanem Karadžičem, přičemž tam, kde se film natáčel, v tu dobu operoval možná ne tak mediálně známý kriminálník Milan Lukić, ovšem to nijak nesnižuje ani jeho zodpovědnost za válečné zločiny, ani legitimitu odsouzení mezinárodním soudním tribunálem v Haagu.

Dvouhodinový film vypráví příběh sedmičlenné čety (byť nazývat podivnou směsku narkomanů, skutečných vojáků JNA i vesnických balíků vojenským útvarem je značně nadnesené), jež se po útoku bosenských muslimů stáhla do zlověstného opuštěného tunelu, z nějž se po několik dní bránila. Nejde však v žádném slova smyslu o oslavný příběh, natož story hovořící o domnělém válečném hrdinství. Sedmičlenná parta je údajně značně autentickou přehlídkou lidí, kteří skutečně v Bosně bojovali, pokud se to o skupině vojáků plodící jednu komediální situaci za druhou vůbec dá tvrdit – důstojník jugoslávské armády, který si patrně takřka nevšiml, že se změnila politická mapa a JNA kontroluje výhradně Milošević, narkoman, co se chtěl zabít po předávkování skokem z mostu, ovšem omylem dopadl na vůz konvoje srbské armády, která se zrovna vydávala na cestu směrem do Záhřebu s písní o prznění chorvatských popových hvězd na rtech, nebo balkánský zloděj operující v západní Evropě, co se nechá nalít do armády předstírajíc, že je svým vlastním mladším bratrem. Dragojević jednoznačně odmítl ztvárnit motivaci jít do války byť jen jediné postavy, ať už domnělou či skutečnou, jako racionální, a bez jakékoli sentimentality popisuje tupost, s jakou někteří naslouchají propagandě, zatímco jiní se zkrátka nechají semlít válečnou mašinérií. Konverzační komedie o pití vlastní moči, flirtování s americkou novinářkou, vtipech o vojácích UN i o zúčtování s hodnotami bývalé Jugoslávie je přerušována ukázkami těch nejhorších válečných zvěrstev, přičemž u některých scén jsem měl pocit, že koukám na Braindead nebo Bad Taste od Petera Jacksona – umělá krev stříká všemi směry a snad jen ta burácející srbská dechovka je tam navíc. Kombinace komedie a válečného dramatu s hororovými prvky, která si svým způsobem dělá srandu z války stejně jako ukazuje zvěrstva v plné nahotě, je v tomto případě vynikající stejně, jako je zneklidňující. Byl jsem nucen ocenit fantastickou kvalitu scénáře, dialogů, režie i  herců, mezi nimiž bych vyzdvihl Nikolu Koju (hrajícího i v nejnovějším Dragojevićově filmu o gay právech v Bělehradě jménem „Parada“) jako ohromného komediálního herce, Batu Živojinoviće v roli srbského kapitána a Milorada Mandiće v roli Viljušky, jenž ve filmu ztvárnil jednoduchého četnika (neplést s prvorepublikovým četnictvem, četnici jsou srbští fašisté, jakýsi protipól chorvatským ustašovcům). Film je tedy značně zneklidňující, ale po všech stránkách vynikající. Hlavním problémem tak zůstává pro Čecha podivná kombinace žánrů, kdy se nebudete asi cítit příliš příjemně, že se smějete při hláškách zverbovaných kriminálníků, co v Bosně ve skutečnosti páchali strašlivá zvěrstva. Hlavně z tohoto důvodu ve mě film vyvolal celou řadu otázek, pročež jsem načetl pár zdrojů a rozhovorů o Dragojevićových pohnutkách, o tom, jak je film ideologicky vnímán a jak je světově i lokálně ceněn. Ideologická stránka filmu by však podlě mě neměla ovlivňovat názor na jeho řemeslné kvality, a tak se o ní zmíním až o odstavec dále.

Mé hodnocení: 80%

Update 9/5/2012: Po třetím zhlédnutí dávám 100%. Ten film zkrátka nemá slabé, nepromyšlené nebo nudné místo, zato památných scén přehršel.

+ Skvělý scénář a režie, herci, zdatné ukočírování šesti časových rovin zachycujících rozmezí třiceti let, tancování mezi žánry od komedie až takřka po horor.

– Pro kohokoli na západ od Srbska může být film příliš matoucí, což je však stěží regulérní zápor. Podobně jako ideologický rozměr filmu.

Ideologie?

Mou rozpolcenost stran filmu nejlépe ztělesňuje jinak skvělá scéna se skladbou od kapely Električni Orgazam „Igra rokenrol cela Jugoslavija„, v níž za doprovodu řízného rocku vidíme srbské vojáky zapalovat vesnici, sprejovat  na zdi domů nacionalistická hesla, ale i zalévat květiny benzínem. Scéna totiž vyznívá až nebezpečně cool a dá se říct, že se ztotožňuji s obecnou kontroverzí, že film zachycuje muslimské válečné zločiny hodně naturalisticky (scéna s násilnou obřízkou srbského mladíka, znásilněním učitelky ze základní školy), zatímco ty srbské jsou vykresleny občas ironicky a s nadhledem, který by je mohl až trivializovat. Na druhou stranu ohromně oceňuji symboliku vidličky – abyste rozuměli, ve filmu srbský vesnický balík popisuje Srby jako nejstarší národ světa, jehož příslušníci jedli vidličkou už v době, kdy Němci a Angličani údajně jedli ještě rukama. Parádně sugestivní řeč vedená srbštinou s tím nejvesničtějším možným přízvukem krásně ironizuje národ vesničanů, který sám sebe v té době viděl v pozici velmoci. Na konci filmu se pak (SPOILER!) hlavní hrdina filmu pokusí zavraždit v bělehradské nemocnici muslimského vojáka právě vidličkou, v čemž se dá vidět do značné míry symbolika celého filmu a jakýsi národní napoleonský komplex, který mohl pramenit třeba i z obecné nevzdělanosti. Ubezpečuji vás, že tahle scéna nijak trivializována není a je pojata až hororově. V některých zemích byl film ohromně ceněn (Anglie), v jiných zase propadl (Francie) a v minulosti mu bylo vyčítáno například, že příběh o četě Srbů uvězněných v tunelu muslimy ukazuje celý konflikt zcela v opačném světle, než jak tomu ve skutečnosti bylo. Sám Dragojević k válce v Bosně pak říká to, co spousta ex-Jugoslávců vyslovuje jen za zavřenými dvěřmi – domnívá se totiž, že celá válka byla zinscenována jako divadlo vedené bývalým chorvatským prezidentem Tudžmanem a srbským diktátorem Miloševićem, které se vymklo z rukou. K výše zmíněnému se dá dodat, že bosenský režisér a bývalý voják Danis Tanović hovoří o filmu jako „skvěle udělaném, ale etnicky problematickém pro ostudné zobrazení války v Bosně“. Sarajevský ministr kultury (Bosna je rozdělená na kantony) Emir Hadžihafizbegović o Dragojevićovi a jeho štábu dokonce říká, že je „morbidní a rouhačský“, protože natáčel v místech, kde se občas jen pár týdnů či měsíců předtím nacházela válečná fronta. V titulcích pak Dragojević děkuje za pomoc s produkcí i armádě Republiky Srbské, což je považováno za značně kontroverzní – osobně bych v tomto konkrétně až takový problém ale neviděl, pokud štáb natáčel v místech, na kterých skutečně natáčel, bez přimhouření očka ze strany armády by to asi nešlo. A sám Dragojevič? Dovolím si citovat z velmi zajímavého rozhovoru na Cinepuru: „ Udělat film o válce za války je vlastně skoro šílenství. Když jsem četl příběh v novinách, který byl pak základem scénáře, o četě vojáků, která uvízla v tunelu, chtěl jsem ho nejdřív udělat na způsob Hitchcocka, jeho filmu z druhé světové války o skupině lidí na lodi, chtěl jsem, aby to byl žánrový film. Pak jsem jel do Bosny kvůli přípravě filmu a uvědomil jsem si, že scénář vůbec není pravdivý, tak jsem ho přepsal, tehdy jsem vymyslel všechny ty menší zápletky a retrospektivy, což bylo velmi těžké. Ale čas strávený tam byl strašně důležitý, potkal jsem tam válečné zločince, hrdiny, lidi, co vlastníma rukama zavraždili stovky lidí, lidi, co měli svoje vlastní tanky a jezdili s nimi po městě, hodně bizarních věcí jsem se tam dozvěděl a to mělo obrovský vliv na film. Když začnete dělat film, otázka etiky se dostane do pozadí, nemáte na to čas, pak byste neudělal film založený na každodennosti, musíte udělat stovky okamžitých rozhodnutí. A potom, co jsem viděl film, jsem byl spokojený, nic jsem nepředělával, ve spoustě věcí jsem byl velmi upřímný.

Zdroje:

Rozhovor s režisérem na českém webu Cinepur

Filmový profil na Wikipedii

Srdan Dragojević na Wikipedii

O Dragojevićově patáliích v Hollywoodu na Indiewire.com

 
 

„Jugoslávská“ válečná dvojrecenze (In the Land of Blood and Honey / Crnci)

Domnívám se, že filmový režisér má při své práci podobnou povinnost jako spisovatel, tedy rozumět dané látce. U spisovatele je touha mluvit a neznat zvláště nebezpečná, protože zakamuflovat nelze nic – řekněme, že chceme psát o druhé světové válce, ale jak, když nevíme, co prožívali vojáci na bojištích, jak vypadala akce, jak fungovala válečná technika, jak se přežívalo ze dne na den, co roste v Ardenách za rostliny a jak vypadala bězná francouzská nebo nizozemská domácnost? Asi dost těžko. U filmu je situace dost podobná, řekl bych. Zvláště tehdy, pokud se režisér usmyslí, že se pustí do faktografického filmu, jak se to povedlo i Angeline Jolie. Jo, té herečce, která si po svém debutu může do hollywoodského CV připsat další filmovou profesi.

Řekl bych, že pokud režisér neví, jak vypadá běžný sarajevský činžák, je to omluvitelnější než když nerozumí tamním lidem. Neví, jak uvažují, čím si prošli, jaká je jejich historie, jaké mezi sebou mají vztahy a vše se domýšlí jen z útržkovitých hospodských rozhovorů, nebo ještě hůř – skládá dohromady podivné střípky utrpení tak, jak mu to připadá cool. V poslední době jsem se naučil oceňovat, když režisér rozumí lidem, o nichž se rozhodne točit film, zvláště poté, co jsem měl konečně možnost shlédnout Der Untergang, film o posledních dnech Adolfa Hitlera, který v uplynulém měsíci na mém filmovém jídelníčku doplnil právě zmíněný debut Angeliny Jolie „In the Land of Blood and Honey“ (v ČR film tuším stále nikdo nekoupil a český distribuční název tak patrně nemá, ale v tomhle si jsem hodně nejistý) a pak dále pro průměrného Čecha asi dost obskurní chorvatské drama Crnci.

Začneme tím Untergangem, pročež název postu tak trošku lže, ale nešť. Na německém válečném dramatu se mi hrozně líbí především jedna věc – o Hitlerovi točí sami Němci. A točí o něm s rozumem. Pokud jste někde četli, že Der Untergang (anglicky Downfall, u nás známý jako Pád třetí říše) ukazuje Hitlera jako člověka a s nějakými sympatiemi, nevěřte tomu. Není to pravda. Za celý film jsem neměl ani na vteřinu pocit, že bych měl s pohlaváry třetí říše jakkoli emočně cítit, právě naopak, byli mi minutu od minuty víc a víc odporní. V čem ale vězí síla sdělení, je podle mě to, že film zkrátka demaskuje zlo. Neukazuje nacisty jako nelidské stroje na zabíjení a vlastně bych si troufl říct, že drtivá většina postav popsaných ve filmu dost možná byla (pokud ztotožníme filmovou verzi s historickými fakty, což samozřejmě nelze) až překvapivě příčetná. To z nich však nedělá menší prevíty, právě naopak. Film ukazuje zlo jako slabost. Hitler a jeho ministři a oficíři jsou v Der Untergang zobrazeni jako lidi, kteří kážou vodu, ale pijí víno, jsou nechutně zbabělí a ve chvíli, kdy jim teče do bot, klidně demagogicky převrátí vlastní poučky tak, aby měli sami o sobě pocit, že vycházejí z druhoválečného průseru s čistým štítem. Der Untergang je tedy natočený jako porozumění zla, které není abstraktní a nepramení někde z psychopatickém mindfucku, ale z věcí, s kterými máme všichni dost a dost zkušeností – ze slabosti, malichernosti, prostopášnosti, egoismu, kteréžto vlastnosti jsou samozřejmě vyhnány nastavenými politickými mechanismy na úroveň, která je historicky zcela pochopitelně synonymem nelidskosti. Skvělé je na filmu ale to, že se najdou němečtí umělci, kteří rozumí podstatě historického zla, a jak víme, porozumění je krok k osvícení. A k neopakování historických chyb.

Proč jsem se o tom tak sáhodlouze rozepisoval? Protože film Angeliny Jolie, která se pokusila obsáhnout svým válečným pseudodramatem zvrácený romantický vztah mezi srbským okupantem a bosenskou muslimkou, svým hrdinům nerozumí ani za mák. A to navzdory skvělé výpravě a obsazení chorvatských, bosenských i srbských herců, kteří ve filmu všichni mluví angličtinou se směskou ex-jugoslávských přízvuků. To bych na filmu ocenil, ovšem lacinou přehlídku násilí všeho druhu, která neříká nic víc než „pohleďte, čeho jsou lidé schopni“ (kdybych chtěl zlehčovat, řekl bych „pohleďte, čeho jsou Srbové schopni“ – i to si lze z filmu bez problémů odnést), jakkoli jde o koláž šokujících skutečností a jakkoli je třeba násilí na ženách ve filmu zobrazeno údajně velmi přesně. Chorvatský tisk označil film za „triviální pornografii násilí“ a celkem se nedivím. Stejně jako bych se nedivil, pokud by film byl pro některé skutečné oběti války vysloveně urážlivý. Motivace Srbů k páchání zvěrstev je lakonicky vysvětlena v jednoduchém dialogu mezi otcem a synem ve smyslu „my, Srbové, jsme uchránili Evropu před Turky, tak nám nebudou vládnout muslimové ani teď“, Stockholmský syndrom hlavní hrdinky bez toho, aby byla její charakteristika jakkoli prokreslená, je pak stejně triviální a o to urážlivější. Film tak působí jako drama dvou velice hloupých lidí, kteří by ve válkou zmítané Bosně mohli mít daleko méně problémů, kdyby jim to trochu myslelo, ale obávám se, že to není tak úplně historická realita a IQ tehdy moc lidem nepomohlo. Bohužel. Dá se ocenit, že Angelina Jolie zkouší mluvit o věcech, na něž by celý svět nejradši zapomenul a které se děly pouhých pár set kilometrů od českých hranic, na druhou stranu neukazuje žádné porozumění vlastním postavám, jejich motivacím a cílům. Což mi připomíná, že bych chtěl vidět kvalitní srbský film o válce v Bosně (Lepa sela lepo gore mě teprve čeká), který by stejně jako Der Untergang dokázal obsáhnout původ zla, kterému v tuto chvíli nikdo nerozumí. A pokud rozumí, tak se jím nezabývá dostatečně nahlas. Umím si představit pár potenciálních scénářů, ale netroufám si pustit se ani do toho, že bych načrtnul pár potenciálních témat, takhle veřejně.

Hlavním důvodem, proč tenhle post vzniká (a v případě, že jej čtete, tak už vznikl), je ale již zmíněný chorvatské drama z válečného prostředí (rozhodně nejde o válečný film) Crnci, v češtině známý jako „Černí“, od dvojice režisérů Dević/Jurić. Film se odehrává ve dvou lokacích, konkrétně v lese a provizorních kasárnách. Kasárny bylo možné natočit v kterémkoli starším baráku a jako les mohl stejně tak sloužit ten, co máte možná pár zastávek od domu. Crnci popisují krátký příběh pěti vojáků v té době více méně neexistující chorvatské armády, kteří se snaží najít trojici svých mrtvých kamarádů zemřelých někde v minovém poli. Film má nepochybně jisté umělecké ambice vzhledem ne zcela chronologickému vyprávění, byť o žádnou komplikovanou naraci se také nejedná, a disponuje skvělými herci, skvělou režií a skvělým, byť minimalistickým scénářem. A jako v případě Der Untergang, i zde se dostavuje ono porozumění lidem a postavám, kvůli kterému jsem se tenhle post vlastně rozhodl napsat. Pětičlenná parta se totiž skládá z trestanců, kteří byli odvedeni do války s tehdejší jugoslávskou, ergo srbskou armádou jako první, lidí, jimž se rozpadají rodiny, lidí, co si neví rady se svým osudem, lidí, co si píchají těžké drogy a trpí depresemi z nepředstavitelně tíživé válečné situace. Ubezpečuji vás, že to vše je zcela reálný obraz chorvatské společnosti začátku 90. let, do té doby zcela srovnatelná s tou českou, v níž se mladí muži dali na heroin a rozpadalo se jedno manželství po druhém za dramatických okolností, které by stěží vykreslila jakákoli argentinská soup opera. Nic z výše popsaného přitom není exponované, přehnané a vše je vyprávěno s jakýmsi znepokojivým klidem a bez filmové nadsázky. Vlastně jako pieta společnosti, daleko spíš než „hele, jak trpíme, koukejte se“. Vše podstatné si přitom z filmu lze dát dohromady, pokud se trochu díváte. Včetně válečné bezcitnosti, což můžeme vidět z jediné scény, která skutečně obsahuje zmínku o Srbech, a která popisuje sílu propagandy a válečných zvěrstev daleko silněji, než jakákoli scéna prdlé Angeliny. A to prosím jen z krátké magnetofonové pásky, jíž poslouchá jeden z vojáků někde v autě.  Chtěl bych zdůraznit, že Crnci ukazují chorvatské vojáky i jako oběti, i jako násilníky – vlastně jako lidi zahnané do kouta, v nichž se kvůli nashromážděnému ponížení a utrpení probudil taky kousek bestie, v čemž bych si dovolil spatřovat jakési poselství filmu. Pokud chcete pochopit, čím si procházeli obyvatelé země, kam tak rádi jezdíme na dovolenou k moři, před pouhými dvaceti lety, Černé jednoznačně doporučuji. Nečekejte však žádné efekty či akční scény, prvních deset minut filmu je ve skutečnosti dost nudných. Jde jen o pár dialogů, záběrů na ksichty a napětí. A přesto je v tom ohromný kus porozumění a po oněch deseti minutých i napínavého filmu.

 
 

Vlastnosti:

Terminátorská tetralogie očima citově nezainteresovaného

Je to tak, můj první Terminátor byla kontroverzní trojka a viděl jsem ji tak napůl, když mi bylo zhruba sedmnáct. Dvojku a jedničku jsem viděl ještě později, na rozdíl od veškeré omladiny mé generace, a to z toho prostého důvodu, že mě rodiče považovali za příliš malého, abych něco takového zkousnul, navíc to bylo v době, kdy jsme neměli video a tak dále. Před pár dny jsem dal konečně zhlédnul postupně všechny čtyři díly a toto je výsledek mého maratonu:

1.) Terminátor (James Cameron, 1984)

Vidět základ pozdější Arnoldovy neskutečné kariéry v roce 2012 je pořád silný zážitek, byť je film podobně jako třeba Blade Runner poplatný své době,  zejména co se estetiky 80. let týče – ať už jde o zneklidňující elektroniku nebo o klasický cyberpunkový koktejl vražedného stroje vyhlížejícího jako člověk v atmosféře všudypřítomného deště, páry a neonových světel starých zaplivaných diskoték. Vztah k Terminátorovi si člověk, který film zhlédne od 90. let výše asi utvoří zejména podle toho, jaký má vztah k samotné estetice osmdesátek, jichž je první Terminátor poctivým extraktem. Já miluju osmdesátky jak v muzice, tak ve filmech, a proto jsem si při sledování vysloveně lebedil. Nejvíc se mi líbilo, jak film tlačil celou dobu na pilu. Arnold působí skutečně nebezpečně a člověk by se skoro posmolil strachy, když si představuje, že by měl být na místě Sáry Connorové. Navíc je Arnold na plátně neustále a děj nenechá člověka vydechnout. Díky tomu pocit nebezpečí celý film ohromným způsobem eskaluje a vy jste po celou jeho dobu napnutí jak tětiva. Na druhou stranu daní za pocit, že jsou hlavní hrdinové celý film loveni jako divá zvěř, je absence košatějšího děje, který nabídl až druhý díl. I tak je ale příběh bohatý až až a rozhodně stačí na to, abyste celou dobu hmatatelně cítili motivaci všech postav a ohrožení hrdinů.

Co se týče sci-fi, vždy mě fascinuje, jak se z žánrových děl dříve či později nutně stává jakési retro, a to je samozřejmě i případ Terminátora. Nebezpečný vražedný stroj je skutečně děsivý, ale neustále mi vrtalo hlavou, oč strašlivější by byl, kdyby měl přístup k technologiím, které jsou dnes běžné pro telefonní operátory i informační služby. Dnes by se Sára musela odříznout zcela úplně od jakékoli komunikace, aby ji moderní stroj neodhalil, a to by ještě potřebovala mít takovou kliku, že by Terminátor nedokázal nějakým způsobem dálkově infiltrovat satelity nebo kamerové systémy, skrz které by ji měl celou dobu jako na talíři. Takhle je jinak ultramoderní stroj omezený způsobem, který dnes již subjekty, v jejichž rukou je koncentrovaná informační moc, zkrátka neznají, a Sára se tak může v pohodě schovávat za zdmi a doufat, že ji Arnold neodhalí. Jak by asi musel být napsán scénář, který by Terminátora postavil na dnes běžných technologiích a Sára mu stejně dokázala nějak uniknout?

 90% – Esence všeho, co žeru na cyberpunku!

2.) Terminátor 2: Den zúčtování (James Cameron, 1991)

Jeden z nejlepších akčních filmů všech dob. Víc o něm nemá cenu psát, vše podstatné bylo řečeno už před dvaceti lety. Z dnešního pohledu mě zaujalo, jak obrovskou proměnou prošel žánr hollywoodských akčních filmů za pouhých pár let, stejně jako fakt, že Terminátor 2 i dnes, v roce 2012, působí velmi moderně a aktuálně. Člověka logicky napadne, jestli to náhodou není tím, že se hollywoodské scénáře pořád opakují (jistě že ano), případně tím, že filmové triky od té doby zas tolik nepokročily (což by byl naopak dost velký omyl). Den zúčtování je zkrátka natočen tak brilantně a s takovou péčí, že by byl ozdobou i aktuálních premiér a nepůsobil by vedle nich v podstatě v žádném směru zastarale. Z počátku filmu se mi zdálo, že Cameron ještě víc tlačí na pilu a dvojka bude ještě temnější – počáteční atmosféra bezútěšného blázince, kde je Sára nucena snášet leccos a žít s vědomím, že zná budoucnost lidstva, stejně jako osud frackovitého Johna Connora, působí ještě temněji, než celý první díl. A to si ani nepředstavuju, jak ohromnou peckou pro tehdejšího diváka tehdy muselo být, když pochopil, že Terminátor v podání Schwarzeneggera je přeprogramovaný a stává se z něj kladný hrdina. To tehdy musel být ohromující twist a já si jen představuji kinosály řičící nadšením.

V ději je dost místa na spoustu perfektně režírované akce, ale i dialogů delších než jakýkoli v prvním dílu, kde se tak najde prostor i pro morální dilemata a nějaký ten patos, ovšem v podobě, která nemůže urazit ani toho největšího cynika. Ačkoli koukáme na hollywoodský akční film, myšlenka filmu působí stále chytře a zbytek žánrové konkurence mu tak může jen závidět. Jakmile se děj rozjede a rozkošatí, tep se vám do velké míry vrátí do normálu a spíš si labužnicky užíváte fantastické akční scény, než abyste se báli o život hrdinů tak, jako v prvním díle. Hlavní enemák T-1000 dokonce v části druhé půlky filmu není vůbec vidět – netušíme, co zrovna dělá, pouze víme, že stále stopuje T-101 s Johnem. Díky tomu se přestáváme bát o hlavní hrdiny, kteří ale vzhledem tomu dostanou šanci rozpovídat se a zjistit něco o tvůrci Skynetu. Dvojka už tak není jen neustávajícím lovem na lidi, ale zkrátka brilantním příběhem, který zároveň ztělesňuje vrchol hollywoodské akce.

 100% – Esence všeho, co žeru na Hollywoodu

3.) Terminátor 3: Vzpoura strojů (Johnatan Mostow, 2003)

Jiný režisér v případě terminátorské série se z mého pohledu rovnal naprostému krachu. Mostow měl vše, co potřeboval k fantastickému závěru potenciálního triptychu – rozpočet, solidní děj a hlavně Arnolda. Skutečně, samotný děj třetího dílu není nijak špatný a jak podotkla moje slečna, přál bych si vidět Cameronův remake stejného děje s jiným scénářem. Postavy totiž tentokrát vedou neuvěřitelně debilní dialogy, které jsou prázdné, patetické a bezzubé takovým způsobem, že máte pocit, jakoby je naškrábal někdo s dvouciferným IQ nebo minimálně někdo, komu se nechtělo moc přemýšlet. Pár lepších hlášek se našlo a odkaz na psychologa, který se stále nedostal ze svého dvanáct let starého setkání s Arnoldem, mě hodně pobavil, ale jinak jde o křečovitou snahu co nejvíc napodobit druhý díl, ačkoli na to Mostow neměl v žádném ohledu.  Dost mi vadila postava otce Katherine Brewsterové, který vedl podivné rozhovory s jakýmsi tajemným chlápkem z Pentagonu, jenž má být údajně velitelem ozbrojených sil. Myslel snad prezidenta Bushe? Nejvíce mě ale štvala herečka hrající T-X. Proč by se měl Terminátor snažit působit eroticky? Proč potřebuje velký kozy? Proč má ve filmu na ksichtu co chvíli samolibý úšklebek, který naprosto popírá chladnou strojovost T-1000 z dvojky i Terminátora z jedničky? A to ani nezmiňuji, že T-X, ačkoli ještě novější prototyp než terminátor z dvojky, působí o poznání méně nebezpečně, atmosféra s jejím příchodem nijak nehoustne a sexy je asi tak, jako učitelka z druhořadého porna. Prodávat sex je jistě fajn, ale proč? Postavy terminátorů, chladných strojů, které se snaží jen splnit vražednou misi, jsou přece o něčem úplně jiném a T-X je tak spíše lacinou superhrdinkou s nejasnou motivací, ale určitě ne vražedným kyborgem. Třešinkou jsou už jen mizerně režírované akční scény, kde často nevíte, co se na plátně děje, a většinu doby se nudíte k smrti. Hrozivý brak, který je o to horší, když si představíte, že při jiném scénáři a režisérovi to stále mohl být skvělý film.

30% – Obrovské zklamání


4.) Terminator Salvation (McG, 2009)

Asi nemá cenu zmiňovat, že Salvation nemá s předchozími díly společného už vůbec nic, a kdyby neměl v názvu slovo Terminator, mohlo z toho klidně být normální průměrné béčkové sci-fi. Což nakonec vlastně je. Vizi budoucnosti s lejzrama prskajícíma na všechny strany z osmdesátých let nahradilo madmaxovské post-apo částečně namíchané z moderních vojenských technologií, které se staly tak cool díky třeba posledním dílům videoher Battlefield nebo Call of Duty, jinak také zcela jistě inspirované prvními filmovými Transformers. Dějově je čtyřka slabší než trojka, ačkoli jinak po všech stránkách vede a nejvíc se mi líbily některé lepší akční scény a fakt, že se tvůrci rozhodli použít filtry, které snižují obrazu kontrast, což mám rád. Jinak jde prostě o čistokrevné béčko, které dějově už vaří notně z vody, což ovšem není nic překvapivého, stejně jako to, že film nemá s předchozími třemi díly společného v podstatě vůbec nic a stylem je někde úplně jinde. Terminator Salvation je tak lepší vnímat jako moderní akční béčko bez jakéhokoli vztahu k prvním dvěma dílům a v takovém případě z toho vyjdete celkem bez škrábnutí. Na druhou stranu, když si tu srandu necháte ujít, nestane se vůbec nic. Mimochodem, Christian Bale se svým drsňáckým hlasem mariňáka, kterému někdo vyrazil všechny zuby, tu působí hodně nepatřičně.

 50% – Průměrné akční béčko bez jakékoli skutečné vazby k prvním třem (resp. dvěma) dílům

Když jsem se prokousal k závěrečným titulkům dvojky, přišlo mi, že jde o nejlepší příležitost děj zakončit a dál nechat sérii spát. V takovém případě by jméno Terminátor bylo ekvivalentem filmové dokonalosti, což se bohužel autorům dalších dvou dílů tetralogie podařilo náležitě rozorat. Pro mě tak radši tímto přestávají existovat, zatímco Terminátora 1 a Den zúčtování považuji za vrcholy akční filmové zábavy.

 
komentáře 2

Posted by on Únor 23, 2012 in Filmy