RSS

The Parade (Parada, dir. Srđan Dragojević, 2011)

11 kvě

Film režiséra, který dokázal natočit černou polokomedii o válce v Bosně, tentokrát však o právech gay komunity v Bělehradě? Kdo zná Lepa sela lepo gore nebo pozdější Rane, čeká jistě notně zneklidňující podívanou. Dočká se ji však jen z části – dosud poslední Dragojevićův film Parada (česý distribuční název snímek zatím nemá) v sobě dokáže skloubit vážné téma, důležité poselství i odlehčenou komedii svým specifickým způsobem, jakým to zvládá jen elita srbské kinematografie. Vlastně jde o jednu z nejlepších komedií, jakou jsem kdy viděl, akorát musíte znát do velké míry historii Jugoslávie i post-jugoslávských republik, rozpoznat alespoň polovinu narážek na srbskou kulturu i etnické stereotypy obyvatel Balkánu. Což bohužel patrně diskvalifikuje ze schopnosti ukoukat Paradu drtivou většinu české populace, a to ani nezmiňuji, že k filmu se v tuto chvíli lze dostat jen se srbskými nebo rumunskými titulky. Na anglické zapomeňte – Paráda ostatně není snímkem pro západního diváka, což do jisté míry vysvětluje některé arogantní a povrchní recenze na imdb.com. Dragojević natočil pořádně rarachovský, ale zároveň i velice smířlivý snímek pro obyvatele bývalé Jugoslávie.

Už samotná zápletka ve vás právem může vzbudit nemalé očekávání: Lemun (ano, Citrón, nikoli však Jenda), kriminálník, vrahoun a veterán tří ze čtyř válek, které Milošević rozpoutal během posledních dvaceti let, je srbský nácek, co vlastní menší judistický klub a bezpečnostní agenturu. Mimochodem, tento ukázkový srbský stereotyp ztvárnil brilantní komediální herec Nikola Kojo, který film zároveň spoluprodukoval. Lemun se chystá oženit se se svou paničkou, ta si však vypěstuje kladný vztah k bělehradské gay komunitě, která se v době příběhu snaží zorganizovat Pride pochod městem a čelí přitom zastrašování i agresi nejen ze strany srbských fašistů, ale i pravoslavné církve, stejně jako nechuti státních orgánů situaci řešit. Film ukazuje i pokrytectví a tmářství policie, která se vždy ukáže na místě incidentu ve chvíli, kdy je po všem a gayové a lesby dostanou svou poctivou nakládačku. Sluší se připomenout, že Pride pochod městem v roce 2001 ve skutečnosti skončil krveprolitím, drtivá většina obyvatel Srbska smýšlí homofobně a dodnes je gayům například zakázáno sloužit v armádě. Být gayem v Srbsku je co se týče evropských podmínek srovnatelné snad jen se situací v Moskvě, a sexuální menšiny jsou nejen vystavené diskriminaci v celé řadě lidských činností, ale reálně jim může hrozit napadení na ulici, jehož následkem je v lepším případě několikatýdenní pobyt v nemocnici. Homofobie je přitom srbskou společností natolik prolezlá, že každoroční pokus o průvod gayů vypadá následovně: hordy nácků se ženou pod vedením pravoslavných kněží do útoku, zatímco státní aparát přivírá ze všech sil obě očka, až hrozí oslepnutí. Nutno však podotknout, že situace se v roce 2010 poprvé zlomila, kdy se poprvé podařilo tisícům policistů průvod ubránit, o čemž pojednává i závěr filmu. Což mi připomíná, že bych se k němu měl vrátit.

Tak tedy, Lemunova nastávající si oblíbí gay pár tvořený veterinářem Radmilem, jenž zachrání Lemunova pitbulla, a designérem Mirkem, organizátorem svateb. Zejména si tedy oblíbí Mirka, který se má podílet právě na její svatbě s Lemunem. Žena následně ukáže, kdo v rodině nosí kalhoty, a rozhodne, že Lemunova bezpečnostní agentura sestavená z nácků bude chránit letošní gay průvod. Agentura však odmítne, a tak Lemun v road movie fázi filmu musí objet všechny země bývalé Jugoslávie, na jejichž frontách bojoval, a zverbovat staré kamarády z opačné strany barikád k hájení průvodu. Postupně tak nabere kosovského albánce, bosenského muslima a chorvatského ustašovce, kteří stejně jako Lemun představují tu nejodvrácenější možnou stranu společností zemí, z nichž pocházejí, a zároveň neskutečně komické etnické stereotypy – kosovar Azem například vyhlíží každý den dravé ptáky, skrz které pašuje heroin, ten vzápětí vhodí do kolem projíždějícího amerického tanku a utržené peníze rozdá svým dvaceti dětem na cukrátka. Precizní přízvuky všech zúčastněných, doprovodná muzika a autentická tetování jsou už jen drobností v moři detailů, v nichž si Dragojević libuje, a svou precizností a pečlivostí dokazuje, s jakou vážností bere ono pověstné nastavování zrcadla srbské společnosti, i jak smířlivě se dívá na bývalé válečné sousedy.

Z uvedené zápletky je asi jasné, kolik prostoru pro komiku nabízí, a nutno říct, že veškerý prostor je vytěžený na dřeň. Většinou jde o dost sprostý, černý humor, který pramení spíše ze skvělých dialogů a komediálního timingu herců, než z  nějaké pohybové nebo i situační komiky. Vlastně jsem se smál neustále, zvláště po opakovaném zhlédnutí, kdy jsem si začal všímat důrazů na jednotlivé slabiky a slova, intonace a dalších prvků, které dávají humoru filmu ještě další rozměr. Navíc jsem přesvědčený, že jsem tak polovinu detailů vůbec nepochopil, protože prostředí filmu zkrátka není mým domácím. Kromě skvělé konverzační komedie postavené na výborné zápletce musím Parádu ocenit i za brilantně zpracovaný sociální rozměr. Ve filmu je příbližně pět minut, kdy se nebudete smát, ale které přesto do celku perfektně zapadají. Poselství je jednoznačné – zapomenout na stará nepřátelství s okolními zeměmi a radši myslet na to, co Srby s ostatními spojuje. Vybodnout se na všudypřítomnou bigotnost a nechat lidi žít způsobem, jaký si zvolí. A samozřejmě -. láska. Jakkoli je to silně nevěrohodné, Lemun objel s Radmilem celou Jugoslávii kvůli lásce a je jedno, zda je heterosexuální nebo homosexuální. I láska, tentokrát však rodinná, donutí na konci filmu <spoiler>Lemunova náckovského syna postavit se na tu správnou stranu, byť bez jakékoli dramatické eskalace, která by vysvětlovala jeho proměnu.</spoiler> Fakt, že postavy občas udělají něco šíleného a bez zjevného přemýšlení a že s rychlostí blesku mění svá rozhodnutí, se dá vyložit různě – částečně balkánskou horkokrevnou mentalitou, částečně komediální nadsázkou, ale myšlenka filmu je jasná a já ji velmi oceňuji. Takové filmy balkán potřebuje jako sůl – kvalitní, plné nadhledu, ale i smířlivosti, pochopení a tolerance. Ohrnovat nad nimi nos sice můžeme, ale v takovém případě buďme alespoň vděční, že nám podobných již není třeba. Snad.

Mé hodnocení: 90%

Reklamy
 
Napsat komentář

Posted by on Květen 11, 2012 in Filmy, Former Yugoslavia, Publicistika

 

Vlastnosti:

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: