RSS

Monthly Archives: Květen 2012

The Parade (Parada, dir. Srđan Dragojević, 2011)

Film režiséra, který dokázal natočit černou polokomedii o válce v Bosně, tentokrát však o právech gay komunity v Bělehradě? Kdo zná Lepa sela lepo gore nebo pozdější Rane, čeká jistě notně zneklidňující podívanou. Dočká se ji však jen z části – dosud poslední Dragojevićův film Parada (česý distribuční název snímek zatím nemá) v sobě dokáže skloubit vážné téma, důležité poselství i odlehčenou komedii svým specifickým způsobem, jakým to zvládá jen elita srbské kinematografie. Vlastně jde o jednu z nejlepších komedií, jakou jsem kdy viděl, akorát musíte znát do velké míry historii Jugoslávie i post-jugoslávských republik, rozpoznat alespoň polovinu narážek na srbskou kulturu i etnické stereotypy obyvatel Balkánu. Což bohužel patrně diskvalifikuje ze schopnosti ukoukat Paradu drtivou většinu české populace, a to ani nezmiňuji, že k filmu se v tuto chvíli lze dostat jen se srbskými nebo rumunskými titulky. Na anglické zapomeňte – Paráda ostatně není snímkem pro západního diváka, což do jisté míry vysvětluje některé arogantní a povrchní recenze na imdb.com. Dragojević natočil pořádně rarachovský, ale zároveň i velice smířlivý snímek pro obyvatele bývalé Jugoslávie.

Už samotná zápletka ve vás právem může vzbudit nemalé očekávání: Lemun (ano, Citrón, nikoli však Jenda), kriminálník, vrahoun a veterán tří ze čtyř válek, které Milošević rozpoutal během posledních dvaceti let, je srbský nácek, co vlastní menší judistický klub a bezpečnostní agenturu. Mimochodem, tento ukázkový srbský stereotyp ztvárnil brilantní komediální herec Nikola Kojo, který film zároveň spoluprodukoval. Lemun se chystá oženit se se svou paničkou, ta si však vypěstuje kladný vztah k bělehradské gay komunitě, která se v době příběhu snaží zorganizovat Pride pochod městem a čelí přitom zastrašování i agresi nejen ze strany srbských fašistů, ale i pravoslavné církve, stejně jako nechuti státních orgánů situaci řešit. Film ukazuje i pokrytectví a tmářství policie, která se vždy ukáže na místě incidentu ve chvíli, kdy je po všem a gayové a lesby dostanou svou poctivou nakládačku. Sluší se připomenout, že Pride pochod městem v roce 2001 ve skutečnosti skončil krveprolitím, drtivá většina obyvatel Srbska smýšlí homofobně a dodnes je gayům například zakázáno sloužit v armádě. Být gayem v Srbsku je co se týče evropských podmínek srovnatelné snad jen se situací v Moskvě, a sexuální menšiny jsou nejen vystavené diskriminaci v celé řadě lidských činností, ale reálně jim může hrozit napadení na ulici, jehož následkem je v lepším případě několikatýdenní pobyt v nemocnici. Homofobie je přitom srbskou společností natolik prolezlá, že každoroční pokus o průvod gayů vypadá následovně: hordy nácků se ženou pod vedením pravoslavných kněží do útoku, zatímco státní aparát přivírá ze všech sil obě očka, až hrozí oslepnutí. Nutno však podotknout, že situace se v roce 2010 poprvé zlomila, kdy se poprvé podařilo tisícům policistů průvod ubránit, o čemž pojednává i závěr filmu. Což mi připomíná, že bych se k němu měl vrátit.

Tak tedy, Lemunova nastávající si oblíbí gay pár tvořený veterinářem Radmilem, jenž zachrání Lemunova pitbulla, a designérem Mirkem, organizátorem svateb. Zejména si tedy oblíbí Mirka, který se má podílet právě na její svatbě s Lemunem. Žena následně ukáže, kdo v rodině nosí kalhoty, a rozhodne, že Lemunova bezpečnostní agentura sestavená z nácků bude chránit letošní gay průvod. Agentura však odmítne, a tak Lemun v road movie fázi filmu musí objet všechny země bývalé Jugoslávie, na jejichž frontách bojoval, a zverbovat staré kamarády z opačné strany barikád k hájení průvodu. Postupně tak nabere kosovského albánce, bosenského muslima a chorvatského ustašovce, kteří stejně jako Lemun představují tu nejodvrácenější možnou stranu společností zemí, z nichž pocházejí, a zároveň neskutečně komické etnické stereotypy – kosovar Azem například vyhlíží každý den dravé ptáky, skrz které pašuje heroin, ten vzápětí vhodí do kolem projíždějícího amerického tanku a utržené peníze rozdá svým dvaceti dětem na cukrátka. Precizní přízvuky všech zúčastněných, doprovodná muzika a autentická tetování jsou už jen drobností v moři detailů, v nichž si Dragojević libuje, a svou precizností a pečlivostí dokazuje, s jakou vážností bere ono pověstné nastavování zrcadla srbské společnosti, i jak smířlivě se dívá na bývalé válečné sousedy.

Z uvedené zápletky je asi jasné, kolik prostoru pro komiku nabízí, a nutno říct, že veškerý prostor je vytěžený na dřeň. Většinou jde o dost sprostý, černý humor, který pramení spíše ze skvělých dialogů a komediálního timingu herců, než z  nějaké pohybové nebo i situační komiky. Vlastně jsem se smál neustále, zvláště po opakovaném zhlédnutí, kdy jsem si začal všímat důrazů na jednotlivé slabiky a slova, intonace a dalších prvků, které dávají humoru filmu ještě další rozměr. Navíc jsem přesvědčený, že jsem tak polovinu detailů vůbec nepochopil, protože prostředí filmu zkrátka není mým domácím. Kromě skvělé konverzační komedie postavené na výborné zápletce musím Parádu ocenit i za brilantně zpracovaný sociální rozměr. Ve filmu je příbližně pět minut, kdy se nebudete smát, ale které přesto do celku perfektně zapadají. Poselství je jednoznačné – zapomenout na stará nepřátelství s okolními zeměmi a radši myslet na to, co Srby s ostatními spojuje. Vybodnout se na všudypřítomnou bigotnost a nechat lidi žít způsobem, jaký si zvolí. A samozřejmě -. láska. Jakkoli je to silně nevěrohodné, Lemun objel s Radmilem celou Jugoslávii kvůli lásce a je jedno, zda je heterosexuální nebo homosexuální. I láska, tentokrát však rodinná, donutí na konci filmu <spoiler>Lemunova náckovského syna postavit se na tu správnou stranu, byť bez jakékoli dramatické eskalace, která by vysvětlovala jeho proměnu.</spoiler> Fakt, že postavy občas udělají něco šíleného a bez zjevného přemýšlení a že s rychlostí blesku mění svá rozhodnutí, se dá vyložit různě – částečně balkánskou horkokrevnou mentalitou, částečně komediální nadsázkou, ale myšlenka filmu je jasná a já ji velmi oceňuji. Takové filmy balkán potřebuje jako sůl – kvalitní, plné nadhledu, ale i smířlivosti, pochopení a tolerance. Ohrnovat nad nimi nos sice můžeme, ale v takovém případě buďme alespoň vděční, že nám podobných již není třeba. Snad.

Mé hodnocení: 90%

Reklamy
 
Napsat komentář

Posted by on Květen 11, 2012 in Filmy, Former Yugoslavia, Publicistika

 

Vlastnosti:

Ničí syn (Ničiji sin, dir. Arsen Aston Ostojić, 2008)

Ivan je chorvatský invalidní válečný veterán (díky digitálním trikům nemá nohy a pohybuje se na kolečkovém křesle) a bývalý amatérský rockový zpěvák. Vzhledem k zážitkům ze srbsko-chorvatské války* nemá zrovna šťastný život – rozvedl se s ženou, s níž má chlapce ve školním věku, většina jeho kamarádů je v různých léčebnách nebo spáchala sebevraždu, a navíc je synem politika kandidujícího do Saboru (chorvatský parlament) za evidentně pravicovou stranu, což se v chorvatských podmínkách takřka vždy kryje s nacionalismem na úrovni, kterou si většina nostalgicky smýšlejících obyvatel státu, jež stále vzhlíží k velmoci Jugoslávie, nepřeje zrovna rozdmýchávat. Na začátku filmu vidíme, že se Ivan opíjí a nebezpečně riskuje zdraví tím, že po hospodách prozpěvuje píseň Ko to kaže, ko to laže Srbija je mala, což je šlágr mimo jiné oblíbený srby páchajícími zvěrstva na území Srpské Krajiny. Krom toho víme, že v domě, který Ivan obývá se svými rodiči, je objeveno mrtvé tělo zavražděného srba jménem Aleksovič, po němž pátrá jeho stará sestra. Vyprávět děj jakkoli dál není možné aniž bychom se pustili na tenký led a začali spoilerovat, tedy si to prozatím odpustím – je to ovšem celkem škoda, protože v jinak ne zcela vyváženém a občas možná až příliš patetickém filmu hraje scénář jednoznačně prim a režisér Arsen Ostojić využívá k vyprávění příběhu a překvapení diváka spoustu nečekaných a neobvyklých instrumentů. Příběh se tak postupně spíše rozplétá než zaplétá, a

forma, jakou je film natočen, jeho sílu velmi podporuje. Časem se tedy dozvíme, proč je Ivanovi tak mizerně a jak je to se svědomím jeho rodičů.

Stejně tak bych vyzdvihlsolidní herecké výkony, které však netřeba přeceňovat – každý rok se točí několik českých filmů, jenž jsou po této stránce minimálně na stejné úrovni. Pomyslnou korunou filmu je však schopná režie, díky níž děj neztrácí ani na vteřinu tempo, a úmorná snaha divákovi něco sdělit a ilustrovat na Ivanově příběhu vše od možná ne tak nápadného, ale přesto totalitního rozměru bývalé Jugoslávie včetně klasicky hnusných praktik tajných služeb, přes obligátní mizérii a nesmyslnost války, která ničí život řadě chorvatských rodin i takřka dvacet let po jejím skončení, až po pokrytectví a korupci nového demokratického režimu, jenž zcela pochopitelně trpí neduhy typickými pro všechny transformované republiky. Pokud chci chválit, musím si bohužel pomoci drobným spoilerem – velmi jsem musel ocenit například připodobnění pokrytecké politické kampaně, kdy nohsledi politiků skrz ampliony na autech, s nimiž objíždějí města, kážou o poctivosti a šťastných zítřcích, k srbským džípům objíždějících za války frontu a burcujících vojáky propagandistickými songy </spoiler>.

Co se mi na filmu naopak nelíbilo ,je především naprosto nevhodně zvolená hudba. Ta se často hodí spíše k počítačové hře Diablo 3 než k politicky laděnému kriminálnímu dramatu a velmi často strhává pozornost na sebe místo na děj, což působí vysloveně rušivě. Pak bych se obešel bez nespočetného opakování zpívání oné četnické písně zmíněné v prvním odstavci, které působí v několika momentech už jako čisté nastavování stopáže. A to ani nezmiňuju fakt, že evergreen je to tak nechutně vlezlý, že si ho budete broukat ještě týden po projekci, což naštěstí nevadí, pokud zrovna nejste na dovolené ve Splitu nebo Zadaru. Dále oceňuji snahu režiséra (a spolu s ním i autora divadelní předlohy Vinko Brešana) sdělit něco o současném i minulém Chorvatsku a o tom, jak je to se svědomím disidentské i staré komunistické generace. Přes to všechno mi film přišel v některých momentech až přehnaný – na druhou stranu, já jsem u Vukovaru nebojoval a vím prd o tom, jak bych se cítil po těch ranách osudu, které Ivan během filmu zakusí. Abych vše uvedl na pravou míru, <spoiler> rozhodně mi nevadí strašlivá, mrazivá scéna, kde srbští četnici čistí minové pole pomocí živých lidí tím, že je přes něj nutí projít – tak Ivan mimochodem přišel o nohy. To je zkrátka realistický, děsivý obraz války a událostí, které se v první polovině 90. let děly nedaleko od nás. Moc jsem ale neporozuměl touze hlavního hrdiny spáchat sebevraždu a ještě tak podivným, byť pro politicky laděný film jistě efektním způsobem. Na druhou stranu, jak dobře poznamenalo mé děvče, Ivan netrpí ani tak tím, že je poloviční Srb, z toho by si i přes válečné utrpení nedělal takové vrásky. Je spíš zhnusený tím, že jak jeho domnělý, tak i jeho skutečný otec jsou oba brutální hajzlové, ovšem opět – sebevražda jako řešení? Možná v Japonsku, ale v tomto případě mi to připadá zkrátka příliš dramatické. Stejně jako slzící invalida prohánějící se na kolečkovém křesle za deště v nočním Sisku nebo chlapeček, co se přijde rozloučit do ústavu s mrtvým tatínkem </spoiler>. To jsou jen některé z příkladů, pro něž mi připadá film v některých aspektech přehnaný, což ve výsledku může degradovat jeho poselství, ovšem pokud uvážíme, že film stojí na divadelní předloze, vysvětlení oné teatrálnosti je nasnadě. Občas vypjatější drama, než by se možná slušelo, s nepřirozeným tlačením na pilu, pokud jde o snahu o cool efekt, tak tahá z průměru zejména již zmíněný scénář, kvalitní zápletka i poselství, které vás však osloví jen tehdy, pokud nejste letargičtí ke světu kolem vás. A já doufám, že nejste.

Mé hodnocení: 65%

PS: Mé hodnocení může být ovlivněno faktem, že jde o první film, který jsem viděl bez jakýchkoli titulků v originálním znění.

Profil na imdb.com

Oficiální stránky režiséra Ostojiće

*Známé v Chorvatsku jako „domovinski rat“ – JNA ovládaná v té době již srby napadla za podpory paramilitaristických bojůvek podstatnou část nově vznikající chorvatské republiky, přesněji řečeno území s největším procentem srbské menšiny. Na něm pak ona menšina vyhlásila nikdy neuznanou a po operaci Oluja v roce 1995 zaniklou republiku Srpska Krajina.