RSS

Monthly Archives: Duben 2012

Hezké vesnice hezky hoří (Lepa sela lepo gore, dir. Srđan Dragojević, 1996)

Mysleli jste si, že není možné natočit film, který by spojoval konverzační komedii s válečným dramatem nezřídka obohaceným o až hitchcockovsky hororové scény? Nebo že by snad mohl být problém natočit jej v šesti (!) časových rovinách tak, aby byl bez problémů ukoukatelný, a to ani nepočítám četné retrospektivy do minulosti jednotlivých hrdinů filmu? Tak to jste neviděli jugoslávský (no, možná by bylo daleko přesnější tvrdit již „srbský“) film „Lepa sela lepo gore“ oceňovaného režiséra s pořádně prořízlou hubou Srđana Dragojeviče natáčeného stále ještě ve válečné Bosně, konkrétně na území Republiky Srbské. Ano, to je to místo v tu dobu kontrolované válečným zločincem Radovanem Karadžičem, přičemž tam, kde se film natáčel, v tu dobu operoval možná ne tak mediálně známý kriminálník Milan Lukić, ovšem to nijak nesnižuje ani jeho zodpovědnost za válečné zločiny, ani legitimitu odsouzení mezinárodním soudním tribunálem v Haagu.

Dvouhodinový film vypráví příběh sedmičlenné čety (byť nazývat podivnou směsku narkomanů, skutečných vojáků JNA i vesnických balíků vojenským útvarem je značně nadnesené), jež se po útoku bosenských muslimů stáhla do zlověstného opuštěného tunelu, z nějž se po několik dní bránila. Nejde však v žádném slova smyslu o oslavný příběh, natož story hovořící o domnělém válečném hrdinství. Sedmičlenná parta je údajně značně autentickou přehlídkou lidí, kteří skutečně v Bosně bojovali, pokud se to o skupině vojáků plodící jednu komediální situaci za druhou vůbec dá tvrdit – důstojník jugoslávské armády, který si patrně takřka nevšiml, že se změnila politická mapa a JNA kontroluje výhradně Milošević, narkoman, co se chtěl zabít po předávkování skokem z mostu, ovšem omylem dopadl na vůz konvoje srbské armády, která se zrovna vydávala na cestu směrem do Záhřebu s písní o prznění chorvatských popových hvězd na rtech, nebo balkánský zloděj operující v západní Evropě, co se nechá nalít do armády předstírajíc, že je svým vlastním mladším bratrem. Dragojević jednoznačně odmítl ztvárnit motivaci jít do války byť jen jediné postavy, ať už domnělou či skutečnou, jako racionální, a bez jakékoli sentimentality popisuje tupost, s jakou někteří naslouchají propagandě, zatímco jiní se zkrátka nechají semlít válečnou mašinérií. Konverzační komedie o pití vlastní moči, flirtování s americkou novinářkou, vtipech o vojácích UN i o zúčtování s hodnotami bývalé Jugoslávie je přerušována ukázkami těch nejhorších válečných zvěrstev, přičemž u některých scén jsem měl pocit, že koukám na Braindead nebo Bad Taste od Petera Jacksona – umělá krev stříká všemi směry a snad jen ta burácející srbská dechovka je tam navíc. Kombinace komedie a válečného dramatu s hororovými prvky, která si svým způsobem dělá srandu z války stejně jako ukazuje zvěrstva v plné nahotě, je v tomto případě vynikající stejně, jako je zneklidňující. Byl jsem nucen ocenit fantastickou kvalitu scénáře, dialogů, režie i  herců, mezi nimiž bych vyzdvihl Nikolu Koju (hrajícího i v nejnovějším Dragojevićově filmu o gay právech v Bělehradě jménem „Parada“) jako ohromného komediálního herce, Batu Živojinoviće v roli srbského kapitána a Milorada Mandiće v roli Viljušky, jenž ve filmu ztvárnil jednoduchého četnika (neplést s prvorepublikovým četnictvem, četnici jsou srbští fašisté, jakýsi protipól chorvatským ustašovcům). Film je tedy značně zneklidňující, ale po všech stránkách vynikající. Hlavním problémem tak zůstává pro Čecha podivná kombinace žánrů, kdy se nebudete asi cítit příliš příjemně, že se smějete při hláškách zverbovaných kriminálníků, co v Bosně ve skutečnosti páchali strašlivá zvěrstva. Hlavně z tohoto důvodu ve mě film vyvolal celou řadu otázek, pročež jsem načetl pár zdrojů a rozhovorů o Dragojevićových pohnutkách, o tom, jak je film ideologicky vnímán a jak je světově i lokálně ceněn. Ideologická stránka filmu by však podlě mě neměla ovlivňovat názor na jeho řemeslné kvality, a tak se o ní zmíním až o odstavec dále.

Mé hodnocení: 80%

Update 9/5/2012: Po třetím zhlédnutí dávám 100%. Ten film zkrátka nemá slabé, nepromyšlené nebo nudné místo, zato památných scén přehršel.

+ Skvělý scénář a režie, herci, zdatné ukočírování šesti časových rovin zachycujících rozmezí třiceti let, tancování mezi žánry od komedie až takřka po horor.

– Pro kohokoli na západ od Srbska může být film příliš matoucí, což je však stěží regulérní zápor. Podobně jako ideologický rozměr filmu.

Ideologie?

Mou rozpolcenost stran filmu nejlépe ztělesňuje jinak skvělá scéna se skladbou od kapely Električni Orgazam „Igra rokenrol cela Jugoslavija„, v níž za doprovodu řízného rocku vidíme srbské vojáky zapalovat vesnici, sprejovat  na zdi domů nacionalistická hesla, ale i zalévat květiny benzínem. Scéna totiž vyznívá až nebezpečně cool a dá se říct, že se ztotožňuji s obecnou kontroverzí, že film zachycuje muslimské válečné zločiny hodně naturalisticky (scéna s násilnou obřízkou srbského mladíka, znásilněním učitelky ze základní školy), zatímco ty srbské jsou vykresleny občas ironicky a s nadhledem, který by je mohl až trivializovat. Na druhou stranu ohromně oceňuji symboliku vidličky – abyste rozuměli, ve filmu srbský vesnický balík popisuje Srby jako nejstarší národ světa, jehož příslušníci jedli vidličkou už v době, kdy Němci a Angličani údajně jedli ještě rukama. Parádně sugestivní řeč vedená srbštinou s tím nejvesničtějším možným přízvukem krásně ironizuje národ vesničanů, který sám sebe v té době viděl v pozici velmoci. Na konci filmu se pak (SPOILER!) hlavní hrdina filmu pokusí zavraždit v bělehradské nemocnici muslimského vojáka právě vidličkou, v čemž se dá vidět do značné míry symbolika celého filmu a jakýsi národní napoleonský komplex, který mohl pramenit třeba i z obecné nevzdělanosti. Ubezpečuji vás, že tahle scéna nijak trivializována není a je pojata až hororově. V některých zemích byl film ohromně ceněn (Anglie), v jiných zase propadl (Francie) a v minulosti mu bylo vyčítáno například, že příběh o četě Srbů uvězněných v tunelu muslimy ukazuje celý konflikt zcela v opačném světle, než jak tomu ve skutečnosti bylo. Sám Dragojević k válce v Bosně pak říká to, co spousta ex-Jugoslávců vyslovuje jen za zavřenými dvěřmi – domnívá se totiž, že celá válka byla zinscenována jako divadlo vedené bývalým chorvatským prezidentem Tudžmanem a srbským diktátorem Miloševićem, které se vymklo z rukou. K výše zmíněnému se dá dodat, že bosenský režisér a bývalý voják Danis Tanović hovoří o filmu jako „skvěle udělaném, ale etnicky problematickém pro ostudné zobrazení války v Bosně“. Sarajevský ministr kultury (Bosna je rozdělená na kantony) Emir Hadžihafizbegović o Dragojevićovi a jeho štábu dokonce říká, že je „morbidní a rouhačský“, protože natáčel v místech, kde se občas jen pár týdnů či měsíců předtím nacházela válečná fronta. V titulcích pak Dragojević děkuje za pomoc s produkcí i armádě Republiky Srbské, což je považováno za značně kontroverzní – osobně bych v tomto konkrétně až takový problém ale neviděl, pokud štáb natáčel v místech, na kterých skutečně natáčel, bez přimhouření očka ze strany armády by to asi nešlo. A sám Dragojevič? Dovolím si citovat z velmi zajímavého rozhovoru na Cinepuru: „ Udělat film o válce za války je vlastně skoro šílenství. Když jsem četl příběh v novinách, který byl pak základem scénáře, o četě vojáků, která uvízla v tunelu, chtěl jsem ho nejdřív udělat na způsob Hitchcocka, jeho filmu z druhé světové války o skupině lidí na lodi, chtěl jsem, aby to byl žánrový film. Pak jsem jel do Bosny kvůli přípravě filmu a uvědomil jsem si, že scénář vůbec není pravdivý, tak jsem ho přepsal, tehdy jsem vymyslel všechny ty menší zápletky a retrospektivy, což bylo velmi těžké. Ale čas strávený tam byl strašně důležitý, potkal jsem tam válečné zločince, hrdiny, lidi, co vlastníma rukama zavraždili stovky lidí, lidi, co měli svoje vlastní tanky a jezdili s nimi po městě, hodně bizarních věcí jsem se tam dozvěděl a to mělo obrovský vliv na film. Když začnete dělat film, otázka etiky se dostane do pozadí, nemáte na to čas, pak byste neudělal film založený na každodennosti, musíte udělat stovky okamžitých rozhodnutí. A potom, co jsem viděl film, jsem byl spokojený, nic jsem nepředělával, ve spoustě věcí jsem byl velmi upřímný.

Zdroje:

Rozhovor s režisérem na českém webu Cinepur

Filmový profil na Wikipedii

Srdan Dragojević na Wikipedii

O Dragojevićově patáliích v Hollywoodu na Indiewire.com

Reklamy
 
 

„Jugoslávská“ válečná dvojrecenze (In the Land of Blood and Honey / Crnci)

Domnívám se, že filmový režisér má při své práci podobnou povinnost jako spisovatel, tedy rozumět dané látce. U spisovatele je touha mluvit a neznat zvláště nebezpečná, protože zakamuflovat nelze nic – řekněme, že chceme psát o druhé světové válce, ale jak, když nevíme, co prožívali vojáci na bojištích, jak vypadala akce, jak fungovala válečná technika, jak se přežívalo ze dne na den, co roste v Ardenách za rostliny a jak vypadala bězná francouzská nebo nizozemská domácnost? Asi dost těžko. U filmu je situace dost podobná, řekl bych. Zvláště tehdy, pokud se režisér usmyslí, že se pustí do faktografického filmu, jak se to povedlo i Angeline Jolie. Jo, té herečce, která si po svém debutu může do hollywoodského CV připsat další filmovou profesi.

Řekl bych, že pokud režisér neví, jak vypadá běžný sarajevský činžák, je to omluvitelnější než když nerozumí tamním lidem. Neví, jak uvažují, čím si prošli, jaká je jejich historie, jaké mezi sebou mají vztahy a vše se domýšlí jen z útržkovitých hospodských rozhovorů, nebo ještě hůř – skládá dohromady podivné střípky utrpení tak, jak mu to připadá cool. V poslední době jsem se naučil oceňovat, když režisér rozumí lidem, o nichž se rozhodne točit film, zvláště poté, co jsem měl konečně možnost shlédnout Der Untergang, film o posledních dnech Adolfa Hitlera, který v uplynulém měsíci na mém filmovém jídelníčku doplnil právě zmíněný debut Angeliny Jolie „In the Land of Blood and Honey“ (v ČR film tuším stále nikdo nekoupil a český distribuční název tak patrně nemá, ale v tomhle si jsem hodně nejistý) a pak dále pro průměrného Čecha asi dost obskurní chorvatské drama Crnci.

Začneme tím Untergangem, pročež název postu tak trošku lže, ale nešť. Na německém válečném dramatu se mi hrozně líbí především jedna věc – o Hitlerovi točí sami Němci. A točí o něm s rozumem. Pokud jste někde četli, že Der Untergang (anglicky Downfall, u nás známý jako Pád třetí říše) ukazuje Hitlera jako člověka a s nějakými sympatiemi, nevěřte tomu. Není to pravda. Za celý film jsem neměl ani na vteřinu pocit, že bych měl s pohlaváry třetí říše jakkoli emočně cítit, právě naopak, byli mi minutu od minuty víc a víc odporní. V čem ale vězí síla sdělení, je podle mě to, že film zkrátka demaskuje zlo. Neukazuje nacisty jako nelidské stroje na zabíjení a vlastně bych si troufl říct, že drtivá většina postav popsaných ve filmu dost možná byla (pokud ztotožníme filmovou verzi s historickými fakty, což samozřejmě nelze) až překvapivě příčetná. To z nich však nedělá menší prevíty, právě naopak. Film ukazuje zlo jako slabost. Hitler a jeho ministři a oficíři jsou v Der Untergang zobrazeni jako lidi, kteří kážou vodu, ale pijí víno, jsou nechutně zbabělí a ve chvíli, kdy jim teče do bot, klidně demagogicky převrátí vlastní poučky tak, aby měli sami o sobě pocit, že vycházejí z druhoválečného průseru s čistým štítem. Der Untergang je tedy natočený jako porozumění zla, které není abstraktní a nepramení někde z psychopatickém mindfucku, ale z věcí, s kterými máme všichni dost a dost zkušeností – ze slabosti, malichernosti, prostopášnosti, egoismu, kteréžto vlastnosti jsou samozřejmě vyhnány nastavenými politickými mechanismy na úroveň, která je historicky zcela pochopitelně synonymem nelidskosti. Skvělé je na filmu ale to, že se najdou němečtí umělci, kteří rozumí podstatě historického zla, a jak víme, porozumění je krok k osvícení. A k neopakování historických chyb.

Proč jsem se o tom tak sáhodlouze rozepisoval? Protože film Angeliny Jolie, která se pokusila obsáhnout svým válečným pseudodramatem zvrácený romantický vztah mezi srbským okupantem a bosenskou muslimkou, svým hrdinům nerozumí ani za mák. A to navzdory skvělé výpravě a obsazení chorvatských, bosenských i srbských herců, kteří ve filmu všichni mluví angličtinou se směskou ex-jugoslávských přízvuků. To bych na filmu ocenil, ovšem lacinou přehlídku násilí všeho druhu, která neříká nic víc než „pohleďte, čeho jsou lidé schopni“ (kdybych chtěl zlehčovat, řekl bych „pohleďte, čeho jsou Srbové schopni“ – i to si lze z filmu bez problémů odnést), jakkoli jde o koláž šokujících skutečností a jakkoli je třeba násilí na ženách ve filmu zobrazeno údajně velmi přesně. Chorvatský tisk označil film za „triviální pornografii násilí“ a celkem se nedivím. Stejně jako bych se nedivil, pokud by film byl pro některé skutečné oběti války vysloveně urážlivý. Motivace Srbů k páchání zvěrstev je lakonicky vysvětlena v jednoduchém dialogu mezi otcem a synem ve smyslu „my, Srbové, jsme uchránili Evropu před Turky, tak nám nebudou vládnout muslimové ani teď“, Stockholmský syndrom hlavní hrdinky bez toho, aby byla její charakteristika jakkoli prokreslená, je pak stejně triviální a o to urážlivější. Film tak působí jako drama dvou velice hloupých lidí, kteří by ve válkou zmítané Bosně mohli mít daleko méně problémů, kdyby jim to trochu myslelo, ale obávám se, že to není tak úplně historická realita a IQ tehdy moc lidem nepomohlo. Bohužel. Dá se ocenit, že Angelina Jolie zkouší mluvit o věcech, na něž by celý svět nejradši zapomenul a které se děly pouhých pár set kilometrů od českých hranic, na druhou stranu neukazuje žádné porozumění vlastním postavám, jejich motivacím a cílům. Což mi připomíná, že bych chtěl vidět kvalitní srbský film o válce v Bosně (Lepa sela lepo gore mě teprve čeká), který by stejně jako Der Untergang dokázal obsáhnout původ zla, kterému v tuto chvíli nikdo nerozumí. A pokud rozumí, tak se jím nezabývá dostatečně nahlas. Umím si představit pár potenciálních scénářů, ale netroufám si pustit se ani do toho, že bych načrtnul pár potenciálních témat, takhle veřejně.

Hlavním důvodem, proč tenhle post vzniká (a v případě, že jej čtete, tak už vznikl), je ale již zmíněný chorvatské drama z válečného prostředí (rozhodně nejde o válečný film) Crnci, v češtině známý jako „Černí“, od dvojice režisérů Dević/Jurić. Film se odehrává ve dvou lokacích, konkrétně v lese a provizorních kasárnách. Kasárny bylo možné natočit v kterémkoli starším baráku a jako les mohl stejně tak sloužit ten, co máte možná pár zastávek od domu. Crnci popisují krátký příběh pěti vojáků v té době více méně neexistující chorvatské armády, kteří se snaží najít trojici svých mrtvých kamarádů zemřelých někde v minovém poli. Film má nepochybně jisté umělecké ambice vzhledem ne zcela chronologickému vyprávění, byť o žádnou komplikovanou naraci se také nejedná, a disponuje skvělými herci, skvělou režií a skvělým, byť minimalistickým scénářem. A jako v případě Der Untergang, i zde se dostavuje ono porozumění lidem a postavám, kvůli kterému jsem se tenhle post vlastně rozhodl napsat. Pětičlenná parta se totiž skládá z trestanců, kteří byli odvedeni do války s tehdejší jugoslávskou, ergo srbskou armádou jako první, lidí, jimž se rozpadají rodiny, lidí, co si neví rady se svým osudem, lidí, co si píchají těžké drogy a trpí depresemi z nepředstavitelně tíživé válečné situace. Ubezpečuji vás, že to vše je zcela reálný obraz chorvatské společnosti začátku 90. let, do té doby zcela srovnatelná s tou českou, v níž se mladí muži dali na heroin a rozpadalo se jedno manželství po druhém za dramatických okolností, které by stěží vykreslila jakákoli argentinská soup opera. Nic z výše popsaného přitom není exponované, přehnané a vše je vyprávěno s jakýmsi znepokojivým klidem a bez filmové nadsázky. Vlastně jako pieta společnosti, daleko spíš než „hele, jak trpíme, koukejte se“. Vše podstatné si přitom z filmu lze dát dohromady, pokud se trochu díváte. Včetně válečné bezcitnosti, což můžeme vidět z jediné scény, která skutečně obsahuje zmínku o Srbech, a která popisuje sílu propagandy a válečných zvěrstev daleko silněji, než jakákoli scéna prdlé Angeliny. A to prosím jen z krátké magnetofonové pásky, jíž poslouchá jeden z vojáků někde v autě.  Chtěl bych zdůraznit, že Crnci ukazují chorvatské vojáky i jako oběti, i jako násilníky – vlastně jako lidi zahnané do kouta, v nichž se kvůli nashromážděnému ponížení a utrpení probudil taky kousek bestie, v čemž bych si dovolil spatřovat jakési poselství filmu. Pokud chcete pochopit, čím si procházeli obyvatelé země, kam tak rádi jezdíme na dovolenou k moři, před pouhými dvaceti lety, Černé jednoznačně doporučuji. Nečekejte však žádné efekty či akční scény, prvních deset minut filmu je ve skutečnosti dost nudných. Jde jen o pár dialogů, záběrů na ksichty a napětí. A přesto je v tom ohromný kus porozumění a po oněch deseti minutých i napínavého filmu.

 
 

Vlastnosti: