RSS

Monthly Archives: Prosinec 2009

Hudební tipy #1

Už delší čas jsem si pohrával s myšlenkou založit rubriku nabízející tipy na muziku, která mě nějak zaujala, shrnuté do jakýchsi „minidojmů“… nuže, tady je první díl. Vězte, že obecně půjde o hudbu sice multižánrovou a rozhodně ne nijak vyhraněnou, ale na druhou stranu o kousky dost „mimoňské“. Mám totiž podivné sklony hledat v hudbě nejrůznější extrémy a zajímavé věci, ono po těch letech poslouchání a hraní ostatně ani není divu:)

_____________________________________________________________________

Godspeed You! Black Emperor – Yanqui U.X.O. (2002)

Dnes je žánrová škatulka zvaná post-rock doslova zavalena množstvím více či méně (to daleko častěji) kvalitních nahrávek, ovšem kořeny žánru sahají podstatně hlouběji a ten tak svého vrcholu po tvůrčí stránce dosáhl někdy za polovinou devadesátých let. Tehdy byla post-rocková hudba ještě stále převážně okleštěna od metalových a ambientních vlivů a stále platila její prapůvodní definice Simona Reynoldse z roku 1994 – tedy že jde o naprosto nerockovou hudbu zahranou na rockové nástroje. Kytara bez silových akordů? Na jedné z biblí post-rocku, Yanqui U.X.O., naprosto běžná věc. Ačkoli má nahrávka značně „kosmickou náladu“, která má kořeny někde v hvězdných atmosférických onaniích Syda Barretta, kapela zkráceně nazývaní GY!BE je sama o sobě do velké míry ovlivněná především politikou, a to značně levicovou. Duchovní otcové kapely jsou často dokonce považováni za anarchisty, byť to nikdy oficiálně nepotvrdili. Ostatně, byl by to dost problém – v dnes spíše neexistujících GY!BE se střídali muzikanti jak na běžícím pásu, a tak by nebylo zrovna férové vydávat jakákoli zobecňující prohlášení. Yanqui U.X.O. je pečlivě vystavěnou a náležitě gradující avantgardou, jejíž atmosféra může stejně dobře evokovat sci-fi filmy jako soundtrack k závodům ke zbrojení, kteréžto přirovnání by asi nebylo tak úplně od věci. Nahrávka je známá tím, že si tvůrci dali náležitou práci a v bookletu „odhalili“ finanční toky mezi čtyřmi největšími hudebními vydavatelstvími a vojensko-průmyslovými koncerny. Samotná kapela později uznala, že některé informace byly mylné nebo špatně prověřené, jak už to tak u podobných manipulací bývá, to však rozhodně nesnižuje kvalitu samotné nahrávky, která je v mnohém v rámci žánru dodnes nepřekonaná. Nejlepší skladby? Rozhodně opus „Rockets Fall on Rocket Falls„, první část „Motherfucker=Redeemer“ a dynamický vrchol „09-15-00“ je také nezapomenutelný. Nahrávka, která by neměla ujít žádnému hudebnímu poutníkovi.

_____________________________________________________________________

Sunn o))) – Monoliths & Dimensions (2009)

Kapela pojmenována po zesilovačích Sunn (i coby tribut experimentálním Earth) rozhodně přivedla spoustu posluchačů k tak extrémnímu žánru, jakým drone doom bezesporu je. Pro Sunn o))) je po celou jejich tvorbu typická zdánlivě nekonečně pomalá mantra hraná na dva neskutečně podladěné a zkreslené „gibsony“. Výsledek může leckomu připadat jako anti-hudba, ale o melodiích nebo rytmice je tvorba Sunn o))) jen stěží. V rozhovoru pro NY Times kapela mimo jiné zmínila, že svou tvorbu vnímá jako určitou formu rituálu, což podtrhuje i velký důraz na pódiovou show. Monoliths & Dimensions je rozhodně nejbarevnější a nejvýpravnější z dosavadních studiových nahrávek kapely a skoro to vypadá, že zatímco na jevištích se Sunn o))) rozhodli dodržovat svá pravidla o ryze dřevním projevu, na svých albech se snaží jít co nejinvenčnější a nejexperimentálnější cestou. Každá z čtveřice nových skladeb je velmi odlišná od ostatních a každá stojí za to – Agharta je sedmnáctiminutovou transcendentální výpravou do hlubin země za objevením dávno ztracené říše, přičemž kytarový lomoz stále ještě jakž takž naplňuje měřítka tradičních Sunn o))). Jiný rozměr skladbě dává nejen jasně čitelné pohrávání si s její náladou, ale i velmi silný recitativ známého blackmetalisty, Attily Csihara. Mezi dalšími skladbami hodně vynikne ještě Big Church, jasně připomínající fascinaci kapely sakrálními stavbami, a samozřejmě propíraná Alice – patrně nejmelodičtější skladba v dějinách Sunn o))). K tvorbě kapely jsem si dlouho nemohl najít cestu, ale pak mě jednoho večera na mé cestě po norských frojdech napadlo dát si poslední studiové album do uší a zkusit si trochu zarelaxovat. A světe div se, při pohledu na majestátné zasněžené štíty ve tmě skomírajících hor si ke mě temné tóny Monoliths & Dimensions našly cestu a od té doby nedám dopustit nejen na album, ale ani na kapelu. Doufám, že se s dalšími nahrávkami posune ještě dál,  dvojice (či trojice?) muzikantů je na to kreativní dost.

 
komentáře 3

Posted by on Prosinec 10, 2009 in Hudba a download