RSS

Monthly Archives: Listopad 2009

Ozvěny z podzemí 1.: Vzpomínáme s Umbrtkou

„Cihly nikdy neutichly, to jen vy jste hluší.“

Nedávno se mi po pár letech dostala do rukou dvě nová alba plzeňského hudebního projektu, který mě provázel vysloveně od dětství… no, možná od puberty, nicméně jaký je v tom rozdíl? V podání Umbrtky, jak se tento špinavý kult jmenuje, prorůstají dětské myšlenky a představivost nejen do puberty, ale aždo dospělosti. Pravda, možná myšlenky a imaginace poněkud narušených dětí, ale není lepší být narušený, než ztratit představivost úplně? Přitom právě představivost je to, co všichni tak rádi ztrácíme a i já se s touto ztrátou takřka každý den potýkám… no, a Umbrtka je v tom všem šílenství jeden z mála způsobů, jak si zachovat zdravý rozum. Nebo je to celé naopak? Kdo ví.

Rád bych na tomto místě prostřednictvím jakéhosi seriálu o UmbrtkOVĚ tvorbě zavzpomínal si na to, co mě na něm vždy fascinovalo, a retrospektivně prošel celou jeho rozsáhlou tvorbu od posledního alba až k prvním demům (ha, tedy proti proudu času!). Předem je si ale třeba vyjasnit dvě věci – zaprvé, to, že posloucháte Umbrtku, není něco, čím se chlubíte přátelům. Neříkám, že byste se za to měli nedejbože stydět, ale jednak jde o neskutečně hluboký underground pro jehož uchopení je třeba nejen znát spoustu detailů o životě samotných tvůrců kultu a zadruhé nejde jen o okrajový extrémní hudební žánr – Umbrtka doslova popisuje jakési paralelní dějiny extrémního hudebního žánru, jakým black metal zajisté je, a stává se tak jakýmsi „dadaistickým (a v případě nové tvorby až postmoderním) meta-blackmetalem„. Zní to možná až děsivě, nicméně tato bizarní hudební škatulka pěkně vyjadřuje, jakým ohromným iniciačním procesem musí posluchač projít, než si najde k Umbrtkovi cestu. Projít si novým extrémem extrémního žánru není nic snadného, na to vemte jed a nebudu vám mít za zlé, když tento článek směle přeskočíte a počkáte si, až se rozepíšu zase o těch hrách či filmech. Nebo ne? Zůstanete? Dobrá – dle mého názoru musí posluchač především část svého života spojit s poslechem samotného black metalu, pochopit, které jeho specifické elementy jsou na něm „fascinující“ a následně si nad ním musí vypěstovat nadhled a odstup. Jakmile toto všechno zvládne, musí být tak unaven(nebo naopak prosycen) extrémní hudbou, aby mu nebylo zatěžko v ní hledat pořádnou porci hravosti… no, a pak už je jistá šance, že si Umbrtku zamiluje. Z toho vyplývá, že potenciálních posluchačů Umbrtky je přibližně 0,001% populace, přesto bych rád tento svojský kult přiblížil běžným posluchačům, ať už sjíždí cokoli – od rocku přes taneční hudbu až po jazz. Právě proto nebudu tento článek psát z pohledu „metalisty“ (ostatně, považuji se za ryze eklektického posluchače), ale z pohledu někoho, kdo se snaží přiblížit naprosto jedinečný a maximálně extrémní fenomén naprosto komukoli, jakkoli to bude přetěžký úkol.

Nemörke frösne nerge!

Než se mrknu na zoubek samotnému Umbrtkovi (jakkoli jde o rouhavý obrat, jak zjistíte dále), je třeba zjistit něco málo o žánru, z kterého vychází. Šťouralové by tvrdili, že black metal vznikl dávno „před Norskem“ na počátku osmdesátých let ve vtělení kapel jako Hellhamer či Venom, ale tehdy šlo více méně stále ještě o variaci na NWOBHM (novou vlnu britského heavy metalu), jakousi extrémní slitinu, která se jednoduše vymezovala vůči sladkobolnému popu té doby i proti nažehlenému „hair metalu“ v podání Europe, nikoli o svébytný žánr s vlastní mytologií. V podstatě šlo stále ještě o metalový mainstream se všemi těmi hřeby i džískami, ovšem pravý počátek black metalu nastal až ve chvíli, kdy Satan řekl „Budiž tma!“ a Kain zavraždil jiného Kaina. Ano, již navždy budou senzacechtiví novináři datovat vznik žánru od vraždy kytaristy skupiny Mayhem, Euronym,a autorem projektu Burzum, Vargem Vikernesem (kterýžto psychopat by měl být letos snad konečně puštěn z vězení). A nutno říci, že oprávněně – co jiného lépe symbolizuje fakt, že black metal se zrodil mezi čistými zkrachovalci, bezdomovci a chudáky, lidmi, kteří byli psychicky narušení a snad právě proto se rozhodli „rozebzučet“ své kytary? Především šlo o ryzí neumětely, kteří se postavili s černými prapory hudbě a řekli „ano, tebe zničíme, ty staletá děvko“. A jak řekli, tak udělali – z té doby (tedy počátku 90tých let) pochází spousta dem i alb se specifickou náladou, ke kterým neumětelství tak nějak patří. Rychlé kytary, neidentifikovatelný bzučivý zvuk, ďábelský jekot a především spousta hudebních chyb a bordelu, to je skutečná definice black metalu z hudebního hlediska. Z hlediska kulturního se k němu ovšem vážou další fenomény – ruční číslování hudebních nosičů, černobílé xeroxované obaly nahrávek, loga kapel připomínající spleť větví zimních listnáčů, to vše samospádem umocňovalo jakousi ideu kultu, který si žije sám pro sebe. Tedy žil, dokud se masově nerozmohl. Hudební elementy stvořené black metalem se vesele implementovaly do metalového mainstreamu (viz vokál v kapelách jako Children of Bodom nebo tzv. Göteborgské škole melodického deathu), oslovily desítky tisíc dětí, které začly vytvářet pochybné deriváty původních „narušených“ kapel (a 90% z nich včetně té, kterou jsem kdysi založil já, je naprosto zbytečných), jiní zase začali vehementně makat na nadstavbě žánru. Dnes máme ekofeministické spolky farmářů jakými jsou američtí Wolves in the Throne Room, party transcendentálních bzukalů Blut aus Nord nebo třeba blackmetalové superhvězdy s bombastickými orchestrálními aranžemi, jakými jsou Dimmu Borgir -z původního blacku zbyla maximálně okrajová image, místo zaprděných homosexuálů neschopných si najít přítelkyně jsou pódia plná vampýrů, každému z nichž leží u nohou stovky fanynek. Tím však vývoj zdaleka není uzavřen a scéna je prosycená mnoha avantgardisty, kteří se snaží zakomponovat odkaz norských psychopatů do vlastních tvůrčích vizí, již diametrálně odlišných od původního vyznění žánru – namátkou jmenujme Solefald či Ulver. Posledním trendem je míchat black metal s post-rockem, ale to bychom tu opravdu byli do soudného dne, natož abych se zmiňoval o různých „pohanských“ variacích na žánr ovlivněný lidovou tvorbou a folklórem a podobně… koukám, že se mi exkurz poněkud natáhl, nicméně nelze dát za jinou. Mě samotného žánr několik let provázel, takže je s ním část mého života z podivných důvodů, kdy jsem jednoduše bažil po hudebním extrému, nerozlučně spjata. Krom toho lze jen těžko hovořit o Umbrtkovi s lidmi, kteří o bzučení norských vos a řezání dříví na cirkulárce v opuštěných hvozdech neví zhola nic.

Umbrtkovský kult

Ufff… tak si říkám, nenechat Umbrtku na příště? Jistě jste již kompletně zemdlení… a just ne, black metal je beztak o neúnavné pouti vyprahlých duší, jak by jistě řekl leckterý satanáš. Tak tedy – Umbrtka celý výše uvedený vývoj jednoho z nejpochybnějších žánrů na světě zdárně „paroduje“ celou svou existencí. Již od počátků projektu (který se, pokud vím, datuje zhruba od roku 1999, sper čert případné „opraváře“) sype na světlo boží s kulometnou kadencí jedno demo či album za druhým. Signifikantní je, že podobně jako samotní aktéři blackmetalové scény, ani aktéři Umbrtkovy „legie“ neuměli zpočátku téměř hrát na své nástroje. Pro tento žánr, jenž je postavený na pár pochybných akordech a tunách chyb, to ostatně ani nebylo třeba. Důležitý byl intelekt nutný k dešifrování základních rysů severského fenoménu, a tomu se plzeňským tvůrcům naštěstí dostalo bohatou měrou. Podobně jako si norská blacková scéna spontánně vytvářela modly, implementovala do své tvorby obdiv k nordické mytologii nebo tvořila napůl předstíraným pokusem o nezájem publika kult sama ze sebe, vytvořila si vlastní modly i Umbrtka. Umbrtkovci vytvářejí mýty a legendy z každodenního života v Plzni, z běžných a obyčejných lidí, které potkávají v ulicích, jenžale členům kapely zároveň připadají z nějakého důvodu (pro mě rozhodně pochopitelného) velmi zajímaví. Postupně se kolem kapely vytvořila vlastní, svébytná mytologie, která se dá z části přirovnat k Cimrmanovským hrám, z části k jakési dadaistické verzi starých pohanských legend. Jméno Umbrtka je ve světě Plzeňanů jakýmsi „božím jménem“, původně přiřčeným jakémusi pochybnému dělníkovi, který se klátil v ulicích v podivném záklonu. Na to se nabalila fascinace průmyslovými budovami, špinavými a neprocházenými zákoutími i dávno zašlými továrnami i stroji… Umbrtkovský mýtus je v podstatě městská legenda – zbožštění industriálu, vycházející z představy (podobně jako třeba v Nikdykde od Neila Gaimana), že město má i svou alternativní tvář a svět, který je běžným obyvatelům utajen. Kromě hudební tvorby se tak členové kapely často vydávali na poutě po noční Plzni zvané „okruhy“, na nichž sbírali inspiraci nejen pro následné písně, ale i literární tvorbu (Umbrtka disponuje fantastickými texty, především těmi z pera bohemisty Wella) nebo tu audiovizuální, ať už jde o krátké filmy, dokumenty nebo videoklipy.

To však není zdaleka vše. Tak, jako norská blackmetalová scéna produkovala na svých nahrávkách chyby jen tak mimoděk, Umbrtka je produkovala ryze záměrně – pánové sbírali torza blackmetalových riffů, přetvářeli je do vlastní svébytné podoby, skládali je na sebe až v postmoderním duchu a doplňovali o spoustu podivných recitací, manter nebo naopak neskutečně bizarních sól, které ze všeho nejvíc připomínají vlakový soundtrack ke knížce Honzíkova cesta. Tímto rozmáchlým entreé jsem až nestoudně přetáhl rozsah ještě čtivého blogového příspěvku, tak jej na tomto místě uzavřu a v dalším článku se podívám na dosud poslední Umbrtkovo album, „Kovový háj“. Kdo dočetl až sem, budiž pochválen – nebude vás mnoho… stejně jako nikdy nebude mnoho Umbrtkových posluchačů.

Dále o Umbrtkovi?

Domovská stránka kapely Umbrtka

Zajímavý článek Františka Štorma (zpěvák legendární kapely z post-sametových dob, Master’s Hammer) o Umbrtkovi

 

Cruadalach – Keltský Mikuláš 2009

Aktualizace: POZOR!!!! Koncert se nakonec ve stejném čase a na stejném místě odehraje v klubu Motoráj!

Chvilka pro drobný self-promotion. Má domovská kapela CRUADALACH chystá společně s keltskými rockery Hakka Muggies na 5. 12. 09 koncert v Praze. Tímto tedy zvu všechny, kdo společně s námi chtějí oslavit Keltského Mikuláše!:) Bude to přinejmenším masakrózní.

 
komentáře 2

Posted by on Listopad 17, 2009 in Cruadalach, Hudba a download

 

District 9 (2009)

District 9District 9 hned ze začátku chytne dvěmi aspekty – jednak polodokumentárním stylem vyprávění, který se během filmu pochopitelně volným tempem čím dál víc zaměřuje na sledování hlavního hrdiny, za druhé originální zápletkou. Mimozemšťany jsme zvyklí vídat jako krvežíznivé dobyvatele i jako přátelské bytosti, ale málokdy jako zbídačené imigranty. A přesně tak je vidí District 9. Film se točí kolem motivu jakéhosi apartheidu, kdy milionová populace imigrantských emzáků žije ve slumech poblíž Johannesburgu, zatímco lidé se z jejich potenciálu snaží vyždímat z  co nejvíc. Ostatně welfare state není zadarmo. Nota bene v Jižní Africe. Je zde vše od ilegálního obchodu se zbraněmi, přes jakési „potravinové“ lístky a šílenou bídu až po ohromné sociální napětí. Ačkoli zápletka a prvních zhruba 20 minut filmu působí, že půjde o sci-fi s až komediálnimi prvky a spousta scén je velmi odlehčených, dosud jsem neviděl hollywoodský nášleh (byť za pouhých 30 milionů – další důvod k respektu), který by byl tak HUSTÝ a měl bych z něj takovou husí kůži. Krom toho je District 9 první film, kdy jsem fandil mimozemšťanům a tak trochu jsem doufal, že z pokryteckého lidstva nasekají svinstvo do konzerv. V District 9 jsou totiž všichni tak trochu svině a rozhodně nejde o podívanou pro milovníky ušlechtilých space oper. Gestapácké manýry pořádkových jednotek, barbarské zvyky gueril z pohraničních států i každodenní bída v mimozemských slumech – to vše je zde vykresleno s takovou samozřejmostí a nadhledem, který jednak budete muset ocenit a jednak vás bude trochu děsit. Film totiž minimálně první polovinu působí velmi uvěřitelně, jeho napojení na reálné stereotypy, které známe ze zpráv, je totiž prostě příliš evidentní.

Jednoznačné plusy? Vynikající námět, ze kterého je vyždímáno opravdu hodně. Neříkám maximum, protože se film ve své poslední třetině přeci jen trochu zvrhne a až příliš cituje klasické hollywoodské postupy, což působí jako pěst na oko vzhledem k obrovské originalitě první části. Na druhou stranu si moc neumím představit, jak film vyprávět jinak, aby si zároveň zachoval funkčnost – tedy pár způsobů mě napadlo, ale neobešly by se bez spoilerů, tedy si je nechám pro sebe. Trochu zamrzí i jasné zadní vrátka pro druhý díů, který se velmi pravděpodobně bude točit a zřejmě se v něm dočkáme otevřeného konfliktu mezi „krevetami“ a lidmi. Na druhou stranu jsou zde vynikající výkony všech zúčastněných (především Shartla Copleyho, tím spíš, že se k herecké kariéře dostal jak slepý k houslím) a vtipné dialogy prosycené kulturními narážkami i zjevnou parodií na všemožné sociální stereotypy. Jakkoli to zní intelektuálně, nedejte na to. Po zhlédnutí poznáte, že analogii se sociálními problémy lidstva za posledních 20 let v District 9 zkrátka nelze nevidět.

District9

Mínusy? Děj má přeci jen pár do očí bijících nelogičností, například vysledovat někoho jen na základě mobilního signálu dnes skutečně není žádný problém a podivně geniální mimozemské děcko do světa taky nezapadalo příliš konzistentně. Na druhou stranu je to celkem jedno. Celou dobu máte před očima takovou jízdu (jak jsem již napsal výše, za jediné adekvátní adjektivum považuji termín HUSŤÁRNA), kdy budete tak zhnuseni chováním jednotlivých postav, že vám příliš času na přemýšlení nad nesmysly nezbude, a spíš vám dojdou až po skončení celého filmu. Takový snímek za pouhých 30 milionů? Jasná volba. Společně se Star Trekem a Watchmeny spektákl roku. Ne, abyste jej minuli!

PS: Film opravdu není pro mladší diváky… pokud na něj ovšem dítě do patnácti let zvládne mít nervy, myslím, že může jít o sci-fi snímek, který jej hluboce zasáhne a bude formovat jeho vkus. Tak jako mě před více než 10ti lety Matrix.

Mé hodnocení: 80%

Hodnocení čsfd

Hodnocení imdb

Oficiální stránky filmu

 
komentáře 2

Posted by on Listopad 15, 2009 in Filmy

 

Tipy na herní soundtracky #2

Machinarium (OST – Tomáš Dvořák, 2009)

492492machinarium (2009)Machinarium je v těchto týdnech velmi obtížné minout, jelikož se této české nezávislé hře od Amanita Design (tvůrců velmi úspěšného a nadmíru stylového Samorostu) dostává zasloužené mediální pozornosti. Kdyby však vaším zrakům hra přesto unikla, rozhodně kupujte zde, na stránkách autorů, nebo alespoň stahujte demo. Určitě vás o koupi přesvědčí. Dokonce ji vřele doporučuji i těm, které jinak nezávislá herní scéna příliš nezajímá, nebo hráčům, jež nijak nebere dnes už ne tak frekventovaný a spíše relaxační žánr adventur. Machinarium se totiž může pyšnit hned několika přednostmi,  které vás zajisté nechají zapomenout na předsudky. V případě zakoupení hry navíc dostanete jako bonus fantastický soundtrack od Tomáše Dvořáka. Jak už pár herních novinářů trefně poznamenalo, ten sám o sobě stojí za směšných 20 USD, které si autoři účtují za celou hru. V případě, že si hru stáhnete například přes Steam nebo Direct2Drive (kde její součástí soundtrack není), můžete OST sehnat i individuálně zde a poslechnout si navíc preview všech skladeb.

Na báječném soundtracku Tomáše Dvořáka je zajímavé i to, že nejde jen o prostou kompilaci skladeb, které můžete slyšet uvnitř hry. Byly totiž navíc pečlivě zremixovány pro účely samostatného poslechu. Každý fanoušek hry má již doprovody k lokacím i postavám jistě pečlivě naposlouchané a tím spíše může ocenit jemné nuance, změny nálad a další vychytávky, které nabízí samotné album. To se nese především na vlnách jakéhosi hravého, pohádkového a částečně „mimozemského“ ambientu. Disponuje navíc fantastickým zvukem – autor si však nevyhrál jen s jeho kvalitou, ale i s nejrůznějšími efekty. Ohýbá ho, cvičené ucho velmi často zaslechne zvuky pouštěné pozpátku a krom toho neztrácí punc přirozenosti, a tak je možno zachytit i analogové zvuky nebo čisté nástroje, jakými jsou smyčce, piáno či dokonce klarinet. Ve vzácných případech je možno zaslechnout i něco velmi šikovně zakomponovaných vokálů, které zde však hrají ryze instrumentální úlohu a spíše doplňují náladu, než aby vyčnívaly či dokonce zpívaly text. Ostatně jak jistě víte, celá hra je němá, tak by vokály na soundtracku působily dosti nepatřičně.

Podrobné informace o jednotlivých skladbách a práci na hudbě svěřil Tomáš Dvořák v rozhovoru serveru GameSetWatch, který rozhodně doporučuji přečíst. Zjistíte tak například, že zdaleka ne všechny kousky jsou vázány na jednotlivé lokace, ale některé i na konkrétní osobnosti ve hře a další zajímavé věci, které pramení z oříšku tvorby hudby k interaktivnímu dílu. A to i přes to, že Machinarium v podstatě nabízí zážitek zcela lineární. Důležité ale je, že hudba nijak nezaostává za vpravdě fascinujícím vizuálním zpracováním hry, které je povznášející doslova pro každého, ať už se v umění orientuje či ne. Stačí si hru zkrátka užívat, sledovat úžasný příběh a relaxovat. Fantastický audiovizuální odpočinek od práce i všech těch „blikajících“ akčních her.

Uncharted 2: Among Thieves (OST – Greg Edmonson, Carmen Rizzo, 2009)

UnchartedDruhý díl akční adventury Uncharted je jednak aktuálním hitem na PS3, jednak disponuje velmi solidním soundtrackem, který se mi rozhodně trefil do noty, byť na první pohled ničím závratným nevyčnívá. Tedy ničím – jde o více méně klasický herní soundtrack na pomezí elektroniky a orchestrální hudby, ovšem s tím drobným rozdílem oproti ostatním, že nabízí opravdu velmi dynamické akční nápady a celou řadu chytlavých melodií, které mají daleko ke klasické orchestrální vatě. To je zapříčiněno i využitím celé řady blízkovýchodních či jiných etnických motivů, krásně zapadajících do celkově „cestovatelské“ nálady hry, ale nabízí i široké pole působnosti pro celou řadu nástrojů od elektrických houslí přes nejrůznější gongy z tibetských chrámů až po sitár. Soundtrack nahrál symfonický orchestr Skywalker, zbytek pak už dodělali oba tvůrci – Greg Edmonson složil drtivou většinou soundtracku, Carmen Rizzo si pak vzal na starost závěrečný opus „The Road to Shambala“. Ten nijak nezaostává za dramatičností a melodikou Edmonsonových skladeb a představuje báječný závěr alba. Takhle se má dělat orchestální muzika! Ideální pro posluchače, kterým se zamlouvá hudba k Tomb Raiderovi a rádi cestují do exotických krajů.

 

Příchod do Rudoskalí (Dojmy z Dragon Age: Origins, II.)

RedcliffeMám odehráno jen něco málo přes deset hodin, právě jsem se svou družinou doputoval do Rudoskalí, ovšem již se cítím být kompetentní k tomu říci, že Dragon Age je převlečené Baldur’s Gate 3 a hotovo.  Ostatně, ani Ray Muzyka se tím nijak netají a můžu říct, že je to jedině dobře. Po ničem jiném jsem ani netoužil – fantastický a velmi taktický soubojový systém,vtipné a záživné dialogy a nápady a subquesty na každém kroku, právě to dělá z obou dílů Baldur’s Gate jedny z mých nejoblíbenějších her vůbec. Dragon Age ukazuje, že mechanismy staré přes deset let mají stále čím hráče oslovit a po světě tak hra vesele sbírá absolutní hodnocení, byť si myslím, že v tomto případě hype a monstrózní reklama udělaly své a nezlomná euforie kolem hry je trošku přehnaná. Právě jsem například narazil na další prvek, který mi nedělá nijakou radost. Je jím všudypřítomný odemykatelný obsah, který si ovšem musíte pořídit za určitý obnos. Proces funguje jednoduše – na stránkách Bioware si koupíte body a ty pak můžete utrácet za bonusový materiál. Uvědomuji si, že jde o politiku, na kterou jsou například konzoloví hráči s X360 více než zvyklí, a normálně by mi to snad ani nevadilo, jenže zajímavě se vyvíjející herní rozhovor, který vyústí v hlášku volně přeložitelnou jako „pokud chceš přijmout tento quest, kup si hi na našich stránkách“ dokáže zkazit náladu. Navíc, když se tento obsah objevuje přímo ve dnech vydání hry, tedy je jasné, že DLC je rozsekané na kousky z poměrně vydřidušských důvodů, byť musím ocenit šikovnost, s jakou si vše BioWare zařídil. Ano, já totiž vím, že neodolám a stahovatelný obsah si koupím. A ještě rád, ta hra za to totiž rozhodně stojí. Jenže kolik tím hráči zaplatí za kompletní hru navíc? Rýžování za bonusy k vynikající hře ANO, ale netajit se touto motivací hned takhle ze startu, když hráči sotva vytáhli litr z peněženky? To mi přijde ke komunitě přeci jen trošku nefér.

Nechme ale toho, jak jsem psal výše, hra si velkou investici rozhodně zaslouží, byť zvolenou politiku nepovažuji za zcela šťastnou. Na druhou stranu ačkoli Dragon Age nabízí ryze singleplayerový zážitek, možnost sbírat a odemykat spousty achievementů s hezkými ikonkami nebo sledovat prostřednictvím speciální komunitní sítě postup kamarádů hrou velmi oceňuji, a tato online podpora je rozhodně příjemná záležitost. Co ale nové zážitky? Dragon Age jich nabízí ohromnou porci a stále hltám každý rozhovor, protože fortelná story a charaktery, to je to, co tvoří dobrou polovinu kouzla hry. Úspěch Dragon Age ukazuje, že hráči nepotřebují nutně nové mechanismy a netouží jen po inovacích – jde totiž opravdu o RPG starého střihu a kdyby neexistovala možnost přibližovat kameru do 3rd person pohledu (která je ovšem báječná), hra by byla od svých „předchůdců“ takřka k nerozeznání. Spoustu košatých dialogů, bohatý, byť v porovnání se sérií The Elder Scrolls rozhodně lineární příběh, a je to! Stačí zvládnout vyprávění a mít spoustu nápadů… první BioWare zvládl na jedničku a tím druhým hra vysloveně přetéká. Je vůbec možné nebýt alespoň spokojený, když už ne nadšený?

Poznávat postavy je neskutečné dobrodružství. Opravdu žízním touhou se o každém z hrdinů dozvědět víc a neustále a rád se jimi nechám překovapovat. Žádná z herních postav není nudná nebo nezajímavá a jen mě štve, že nemůžu mít v družině všechny najednou – zatím jsem hodil přes palubu psíka Karlíčka (byť s těžkým srdcem) z prostého důvodu, že nemluví, a mou partu tak tvoří řádová sestra Leliana, vynikající a nádherně sarkastická čarodějka Morrigan a hodně vtipný templář Alistair. Smějete se u her často? Já rozhodně ne, ale rozkošné hádky mezi Alistairem a Morrigan a koňská dávka sarkasmu navrch mě několikrát rozesmála nahlas a když náhodou ne, vždy mám minimálně úsměv na tváři. Postavy jsou totiž kouzelné a já se nemůžu dočkat, až si zase začnou povídat. A když dlouho nic neříkají (což se moc nestává), tak je oslovuji alespoň sám a tahám z nich moudra. Takového obrovitého Stena jsem si do party nevzal jen proto, že duo Alistair/Morrigan zkrátka nemám to srdce rozdělit, ale přesto je i tato postava neskutečně zajímavá a po prvních pár větách vám je jasné, že by toho bylo hodně, co se o ní dozvědět… snad v příští hře. Hratelné postavy v Dragon Age totiž stojí za to poznat všechny, to je jasné už teď, a pro mě jsou právě ony důvodem, proč přehoupnout hodnocení hry přes 90%. A to se ani nezmiňuji o spoustě roztomilých NPC… ale nebudu nic prozrazovat, pojďme radši hrát!

PS. Mimochodem ty všudypřítomné PR kecy o násilí, sexu a ultradospělém světě mi přijdou kapku přehnané. Dospělý svět měl Witcher, Dragon Age je zatím daleko více epická pohádka a na rozdíl od Zaklínače opravdu nemáte až takový problém poznat dobrou postavu od zlé. Sapkowského zkrátka jen tak něco nepřekoná. To však neznamená, že by svět nefungoval, právě naopak – jen říkám, že pokud měli v BioWare vytvořit „něco ve stylu Sapkowského“, tak to se asi úplně nepodařilo… ta hra je zkrátka stále příliš „milá“ (ne že by mi to vadilo). Na druhou stranu daleko lépe kamufluje přesvědčení jednotlivých postav než tomu bylo za časů „baldurovského“ AD&D. Jinak jde ovšem o mix artušovských legend, severských bájí a Tolkiena. Zatím. Uvidíme, co ukážou příští dny.

 
komentáře 4

Posted by on Listopad 8, 2009 in PC hry a vše kolem nich

 

První nádech ve Fereldenu

DragonAgeNad Dragon Age: Origins jsem dosud strávil pouhých pár hodin a zvládl jsem se dostat jen k fázi obřadu přijetí mezi Šedé strážce. Již teď jsem ale tak nadšen, že cítím potřebu dosavadní dojmy hodit na papír… alespoň ten virtuální. Berte prosím v úvahu, že tohle není žádný pokus o traktát ani o recenzi, ale pouhé shrnutí toho, co mě nadchlo/naštvalo během prvních okamžiků ve světě Ferelden. Byť jsem koketoval s tím, že tentokrát nebudu hrát lidského válečníka a vyzkouším nějaký „pořádný roleplay“, nakonec jsem přesto skončil u svého klasického RPG výběru – člověk, válečník, v tomto případě šlechtického původu. Mikoláš (jehož onanistickou recenzi si můžete přečíst ve Score 190) mě vzhledem k mé zálibě v severské a keltské mytologii tipoval na trpaslíka, v čemž se sice spletl, ale ulevilo se mu, když zjistil, že moje postava vypadá jako hustě potetovaný, sveřepý a rudovlasý viking. Proč to zmiňuji? První nádech ve světě Ferelden totiž představoval seznámení se s mou rodinou, pěkně vymydlenou a sympatickou partu, vedle níž si ještě teď připadám jako zavšivený divoch z džungle nebo alespoň nechtěný Quasimodo.  Navíc vypadám asi o 20 let starší než můj starší bratr, asi nějaká genetická porucha. Škoda, že mi hra nějak předem neukázala podobiznu mého herního otce, nějak bych svůj vizor přizpůsobil pravděpodobnému genofondu, což se moc nepovedlo. Ale že bych se touto podružností nechal vytrhnout z božské atmosféry? Ani nápad! Ba naopak, hltám každý dialog, s nadšením si do detailu prohlížím každičkou místnost a jsem naprosto a beznadějně ponořen do krásně dávkovaného vyprávění příběhu.. a příběh, o něm hry na hrdiny jsou, nebo ne?

Úvodní dialog byl druhým, třetím a zároveň naštěstí posledním kamenem k úrazu. Hlavní hrdina během rozhovorů nemluví (narozdíl třeba od Gothicu) a možnost vybrat si hlas z několika různých typů se tak projeví de facto pouze během soubojů výkřiky typu „I can’t cast this spell“, jak tomu ostatně bylo už v Baldur’s Gate. Na druhou stranu, umíte si představit, že by ta kvanta textu někdo daboval ve více než desítce různých verzí? To by se asi pěkně prodražilo! V rozhovoru se projevila i poslední věc, která lehounce zamrzela. Jsou jí animace obličejů postav. Pohyby pěkné, ale z výrazu v tvářích toho moc nevyčtete, nehledě na to, že všechny mají většinu času nahozený pohled á la „nakopnutý kokršpaněl“. Normálně bych si toho asi ani nevšiml, ale vzhledem k úžasné emotivnosti a působivosti rozhovorů z Mass Effect dobře víme, že to BioWare umí i daleko lépe.  Sakra, takové detaily a já je rozpitvávám? Ano, ale jen proto, aby onanie, která teď bude následovat, nepůsobila až příliš lacině.

Nic z toho, co jsem napsal na předchozích řádcích vás nesmí uvést do omylu. Dragon Age je boží. Už teď ho miluji a chci s ním mít děti. Když jsem si po hodině hraní uvědomil, že hraji jen za jednu z mnoha potenciálních postav a každá prožívá již od startu hry něco zcela jiného, byl jsem u vytržení, a až celé dobrodužství dohraju, rozhodně míním zvládnout alespoň úvodní quest za všech šest možných původů. Dále? Souboje jsou dynamické a taktické tak, jak to v rámci RPG dosud umožnil jen předchůdce současného taháku roku, slovutný Baldur’s Gate. Je tu pauzování, je tu taktika i přezbrojování a dokonce si zde můžete nastavit chování spolubojovníků pomocí návaznosti na různé podmínky. Pokud je váš parťák kupříkladu raněn a soupeři mu uberou více než 50% životů, můžete mu zadat příkaz, ať automaticky provede speciální útok, který jej možná zcela vyčerpá, ale alespoň odvrátí nejhorší hrozbu. Krom toho jsou souboje nádherné i vizuálně a nezřídka jsem si natáčel kameru, abych si užil skvělé animace a co vám budu povídat, i stříkající krev. Ta mě ve hrách běžně vůbec nebere, ale ke kouzlu Dragon Age všechny ty „dospělácké“ věci tak nějak patří.

A teď to hlavní… úžasně propracovaný a dech beroucí svět. Hra vám veškeré informace o něm dávkuje s velkým citem a každá informace je něčím zajímavá. Ačkoli jde většinou o klasická dark/heroic fantasy klišé, vše je zde propracováno tak komplexně, že si takto fungující svět dokážete snadno představit i ve skutečnosti. Ano, Ferelden je velmi uvěřitelný a v tomvězí jeho hlavní kouzlo – přesto je ale velmi neuvěřitelným místem:-) Krom toho vás neustále nutí ponořit se do „hry na hrdiny“ a skutečně se vžít do role vaší postavy… ať už je jí kdokoli.

Teď se ale loučím, čeká mě obřad přijetí mezi Šedé strážce…

Na shledanou!

PS: Mimochodem,skvělý komiks od Penny Arcade na téma hry.

 
komentářů 15

Posted by on Listopad 3, 2009 in PC hry a vše kolem nich