RSS

Monthly Archives: Duben 2009

Nebohá paní Pomsta (2005, Sympathy for Lady Vengeance)

vengeanceJméno režiséra jsem střídavě vyslovoval Park Chan Wook a Chan Park Wook, až jsem nakonec zjistil, že jeho skutečné jméno je Chan-Wook Park. Gay me, promiň, génie. Na jeho filmech je zajímavé, že i kdyby byl děj sebenudnější, na plátně se odehrávající režisérské orgie stojí za to vidět i tak. Ostatně tvůrčí schopnosti může korejskému mistrovi závidět drtivá většina hollywoodských tvůrců a je po právu modlou těch fanoušků, co by si nejradši nechali operativně protáhnout oči do tvaru pekingské rýže.

Nebohá paní Pomsta tvoří třetí část volné trilogie, jejíž hlavním tématem je motiv křivdy a následné pomsty. Obojí pokud možno vyhnáno do absurdna a do emočních výšin, kdy se budete před obrazovkou kousat do rtů, abyste si nepřekousli jazyk. Některé scény totiž skutečně dokážou šokovat a já si velmi dobře pamatuji, jak jsem po druhém a u nás nejslavnějším Parkově filmu Oldboy neměl asi týden chuť na pohlavní styk. Kromě toho jsem měl tendence jít na genetické testy, abych se ubezpečil, že s přítelkyní nejsme bratr a sestra. Park rozhodně umí rozsekat diváka na maděru.

Pokud jde o kvalitu režie, Nebohá paní Pomsta je pochopitelně stejně famózní a nápaditá, jako výše zmíněné psychodrama. Ve srovnání s ním ale působí méně osobně a tak nějak odlidštěněji, k čemuž přispívají i časté retrospektivní vložky, pro které se v první části filmu patrně nebudete příliš orientovat. Teprve když se snímek přehoupne do své druhé půlky, dostanete konečně možnost se řádně ztotožnit s hlavní hrdinkou a plně si prožít její motivaci ušmiknout jednomu ošklivému pánovi koule. Tam, kde je Oldboy krvavě komiksový a pořádně nadsazený, je Nebohá paní Pomsta spíše poetická. Nejsem ten typ, co by si poetično v jakékoli formě nějak zvlášť vychutnával, proto se mě snímek nedotkl zdaleka tolik jako Oldboy. To však neznamená, že by to byl kvalitativně horší film – je jen méně přístupný a komplikovanější. Oldboy je pro mě stále vrcholem tvorby Chan-Wook Parka, ale nepochybuji, že to vaše přítelkyně a celkově dámská část ansámblu může vidět jinak.

Mé hodnocení: 80%

Reklamy
 
komentáře 4

Posted by on Duben 29, 2009 in Filmy

 

Jak hodnotit hru?

V poslední době se patrně v souvislosti s aukcí značky Excalibur snaží každý ohlédnout za dosavadní érou herní žurnalistiky u nás, chytnout se za nos, nastrouhat ostatním něco mrkve do salátu, pochválit všechny včetně sebe, případně si v duchu popperovského historicismu mudrlantsky postesknout, že „dříve bylo lépe“.

Na poslední jmenované dle mého názoru velmi dobře reagoval  Honza Modrák, když vedle sebe postavil nedávné vyjádření pana Ludvíka o úrovni současných herních časopisů (Dnešní herní časopisy jsou chaotické. Bezkoncepční. Suché. (…)Komplikovaná stavba vět. Bez života. (…) Nulová zábava.“) a úkazky toho, co je podle vlastníka Excaliburu sranda k popukání. Každý si tak může sám udělat obrázek, zda a jak moc se herní časopisy posunuly vpřed a jak se změnila jejich kvalita.

O tom nicméně psát nehodlám, ostatně písmenek na toto téma bylo za poslední měsíc spotřebováno tolik, že nebýt digitální formy, zmizela by půlka Boubínského pralesa. Herní recenzenti bývají na pranýři za to, že neberou „zodpovědnost informovat čtenáře dostatečně vážně“ a že svou práci zvládají „hůře“, než autoři starých časáků. Proto bych chtěl sdělit, co by dle mého názoru měl současný recenzent zvládat a dle jakých obecných klíčů sám hodnotím. Každý si tak může udělat názor, jak zodpovědně bere své psaní dnešní stále se ještě klubající omladina (nebo alespoň jedno kuře). Jednotlivé body berte s rezervou, nevyjadřuji se zdaleka ke všemu a kromě toho skutečně neexistují žádné normy a směrnice na to, jak být dobrým recenzentem. Díky bohu, sbohem, uniformovaní androidi.

1.) Herní recenzent by neměl být „sobec“. Stále existuje řada lidí, která se s odvoláním na Ottův slovník naučný ohání definicí recenze jako ryze subjektivního slohového útvaru, což jim poskytuje alibi pro nedostatek empatie. Hra pro malé holčičky mě nebaví, tedy ji smetu ze stolu. Mám rád střílečky, takže každá dostane od šestky výš. Budiž. Recenze by nicméně měla sloužit k tomu, aby jí mohl čtenář věřit a udělat si z ní svůj obrázek o díle, aniž by znal autorovy preference, koníčky nebo upřednostňované sexuální polohy. Recenzent by se měl vžít co do nejširšího spektra hráčů a srozumitelně v článku sdělit, koho a za jakých podmínek hra bude/nebude bavit. Když je dostatečně empatický, bude jeho článek důvěryhodným zdrojem informací pro široké spektrum hráčské obce, což by dle mého názoru měl být základní bod každé recenze a měl by být vždy BEZ VÝHRAD splněn. Pokud například hovoříme o novém Riddickovi, jednoznačně se hodí říct, že jde o záležitost pro skutečně hardcore hráče. Pokud je řeč o casual adventuře Grey’s Anatomy nebo o zpívánkách Sing It! High School Musical 3, mělo by být jasné, že většinu čtenářů a hráčů tyto kousky určitě nezaujmou, nicméně svůj cíl zvládly bravurně a funkčně. Recenzent by se nikdy neměl cítit jako bůh, který nemusí brát na nikoho ohledy, ale naopak by měl být dostatečně schopný se vcítit do různých typů potenciálních hráčů.

2.) Osobní vklad, vtip nebo nedejbože humor? Často diskutováno – dřív byly recenze zábavné, dnes jsou nudné až hanba. Bla bla bla. Vzal jsem onehdy do rukou starý Excalibur z roku 93, přečetl ho od začátku do konce a udělal si čárku pokaždé, když jsem se zasmál. Ani jednou, přátelé. Recenze by naprosto bez debat měly mít nejen velkou informační hodnotu pro čtenáře, ale také by měly být čtivé, vtipné, zajímavé. Skloubit to dohromady není nic lehkého, přesto se to některým lidem dnes daří daleko lépe, než kdy dříve. Autor by měl mít rozvinutý literární cit a pochopit, kdy může být historka „jak jsem dostal při instalaci hry hlad“ nebo „jaké patálie se mi staly během hraní“ zajímavé i pro čtenáře a rozhodně by jich neměl nadužívat, aby přitáhl pozornost k sobě na úkor recenzovaného dílka. Článek může být velmi zajímavý a vtipný, aniž bych měl pocit, že ho psal egoistický onan. Pokud jde o čtivost, záleží bezesporu výhradně na literárním umu autora. Pokud jde o osobní vklad a vtip, zuřím, kdykoli je v článku přítomen, ačkoli zcela chybí naplnění bodu 1 (viz. výše). Stejně tak ale článek nebudu číst znovu, pokud mám pocit, že čtu účetní rozvahu obuvnictví.

3.) Autor by neměl střílet číselné hodnocení od boku, ale ani ho přeceňovat. Primát číselného hodnocení před samotným textem by se neměl zdůrazňovat právě proto, že hra může zajímat jen určitou cílovou skupinu a jinou naopak ne. To bychom ostatně mohli samotný článek škrtnout. Co se týče toho, co číselné hodnocení vyjadřuje, poměrně vtipně byla škála naznačena ve starých číslech SCORE. Na příkladech bylo dle mého názoru velmi srozumitelně sděleno, že hry v mantinelech 40-60% znamenají lepší či horší průměr, přičemž 50% patří do kategorie těch ryzích (a já osobně mívám velmi velké problémy ho udělit). Hry od 40% níže jsou velmi podprůměrné, fakt špatné a katastrofální (v tomto pořadí), od 60% výše je tomu pochopitelně  zrcadlově naopak. Což mimochodem také znamená, že hra co dostane 60% je nadprůměrná a stojí za pozornost minimálně jisté skupiny hráčů.

Závěrem bych rád a s apetitem poctivého gurmána zpochybnil kritiku herních časopisů ze strany každého, kdo se zjevně v záchvatu jakéhosi pocitu sociální nadřazenosti v prvním odstavci článku svěří s faktem, že „SCORE nečte od nástupu Zvelebila“. To je jako říct „V ČR není kapitalismus, když jsem ji v roce 1984 navštívil, měli tam fronty na banány“. Zkrátka nerozumím, jakou relevanci by mohly mít dojmy kohokoli, kdo se vyjadřuje k tématu, o nějž se zajímal naposledy před 10ti lety.

 
 

Různí lidé mají různé problémy

Původně jsem sem nechtěl dávat žádné zrůdnosti, které mě tak často fascinují, ale příspěvek níže definitivně prolomil ledy.

 
Napsat komentář

Posted by on Duben 19, 2009 in Fascinations

 

[Rec] (2007)

rec1Říká se, že se dnes netočí kvalitní horory. Do jisté míry musím souhlasit, viděl jsem ostatně každou hollywoodskou žánrovou premiéru za poslední dva tři roky a samozřejmě sbírám i utajené a béčkové kousky. Jenže pokud jde o žánr, nejsem příliš náročný – k dobré zábavě mi stačí alespoň průměrný film. K žánru mám totiž blízko a bere mě každý zajímavější nápad a cit pro dávkování atmosféry, jak tomu bylo třeba v nedávném The Strangers. Slušnými hereckými výkony zaujal pro změnu v The Ruins, hodně béčkový kousek, kde se postavy chovaly hodně uvěřitelně. Na druhou stranu nám jsou většinou předhazovány mrvy, jak tomu tak bývá. Elita je už z významu toho slova v menšině. Vadí mi to? Ani ne, je to přirozený jev a aspoň je dobrodružné to hledání utajených pokladů.

[Rec] mě v moři balastu, jenž mě posledí měsíce pronásleduje, potěšil opravdu hodně. Jde o dramatický kousek natočený z pohledu kamery jednoho z hlavních aktérů. Tím je kameraman španělské televize, který se společně se „svou“ reportérkou vydá natáčet reportáž o životě barcelonských hasičů a atmosféra filmu stylem natáčení díky tomu do jisté míry připomíná dnes již kultovní Blair Witch. Pochopitelně je to především díky dokumentárnímu rázu snímku, [Rec] však rozhodně není prachsprostá kopírka.

Takže abychom pokročili v ději – reportéři vyjedou společně se zmíněnými hasiči na akci, kdy se údajně v jistém činžáku stalo něco strašného staré paní a od této chvíle jde již po stránce příběhu více méně o klasický zombie horor. Přesto upozorňuji, že o zombie horor velmi vkusně vypointovaný, jehož atmosféra houstne až do samotného konce. Hlavní předností filmu je především právě zmíněný dokumentární styl natáčení. Zatímco v Blair Witch jsme celou dobu prakticky nic neviděli, zde se překvapivě často lekneme při pohledu na nakažené a agresivní tvory nebo při sledování slušných akčních scén. Paradoxně největší problém filmu je, že je příliš drahý. Často je během rozhovorů vidět, že jsou postavy nasvícené a děj tím ztrácí na autenticitě a uvěřitelnosti. Z toho důvodu se děsím právě natáčeného druhého dílu, který bude mít po úspěchu jedničky bezpochyby ještě daleko větší rozpočet.

Problémem je i vsazení jedné z hlavních postav do děje. Charaktery se chovají celou dobu velmi uvěřitelně (tedy netrpí obvyklým problémem hororového žánru), ovšem až na samotného kameramana, který často zapíná kameru i tehdy, kdy by na to normální člověk neměl ani pomyšlení. Také se moc nedá věřit, že by se díval, jak mu masakrujou kamaráda a místo toho, aby mu pomohl, tak to jen točí. Na druhou stranu je to aspoň vtipné a krásně cynické. Navíc se jen těžko dá natáčet podobným způsobem aniž by se pár nelogičností neobjevilo.

Pokud se vám aspoň trochu líbil Blair Witch a máte rádi utajenější kousky, s [Rec] rozhodně nešlápnete vedle. Doufám, že druhý díl promítnou i naše kina. Risknu ho každopádně, i když toho pravděpodobně budu litovat.

Mé hodnocení: 70%

 
Napsat komentář

Posted by on Duben 13, 2009 in Filmy

 

Zkáza Ecobanu (2003, Wonderful Days)

zkaza_ecobanuVe světě budoucnosti je planeta brutálně znečištěná. Jediným čisým místem je takzvané město vyvolených, nový ráj jménem Ecoban. V přítmí jeho zdí žije smetánka, zatímco za branami na ni pracuje jakási podřadná rasa vykonávající ty nejtěžší práce. Přesto ještě zbývá šance, že lid opět spatří modré nebe. K tomu je ale třeba, aby město vyvolených zaniklo.

Zkáza Ecobanu je typické korejské animé. Jeho doménami jsou bezesporu působivý námět a překrásné vizuální zpracování kombinující digitální grafiku a ruční malbu. Spousta exteriérů vypadá úchvatně a těch pár akčních scén, kdy zničené pustiny mrtvé planety brázdí futuristické motocykly, působí jako airbrushové orgie v tom nejlepším slova smyslu. Bohužel mám s filmem podobný problém jako třeba s Appleseedem nebo Vexille 2077. Vyprávění příběhu totiž zoufale chybí naléhavost a ač je story sama o sobě dobrá, nedokázala mě přikovat k obrazovce. Nevím, zda je to tím, že jsem Evropan a nedokážu pochopit asijskou mentalitu, nicméně spousta exotických filmů na mě působí skvěle a zbožňuji je – namátkou Ichi the Killer, Cesta do fantazie nebo Oldboy, takže na to bych to nesváděl. Zkáza Ecobanu je sice krásné sci-fi, ale ve výsledku působí až nelidsky chladně a neživě. Jako celek je sterilní, byť přiznávám, že těch několik poetických scén bylo nádherných a třeba vzpomínky hlavních hrdinů na dětství a modrou oblohu mě skutečně dojaly.

Zkáza Ecobanu se mi poměrně líbila, ale stále čekám na animé, které mi dokáže vzít dech a mrštit se mnou o zeď.

Mé hodnocení: 55%

Hodnocení na csfd.cz

Hodnocení na imdb.cz

 
komentáře 2

Posted by on Duben 10, 2009 in Filmy