RSS

Monthly Archives: Únor 2009

Constantine (2005)

constČlověk by řekl, že není možné přečůrat exorcistu Johna Constantina, ale není to pravda. Francisovi Lawrencovi se to povedlo, když ho vyrval z rodného světa obrázků s bublinami jménem Hellblazer a šoupl ho do hraného filmu. A tím, že do jeho role obsadil neumětela Keanu Reevese ho takřka znásilnil do zadku. John Constantine proti tomu nemůže nic dělat. Do světa tří rozměrů nesahá ani moc pádných argumentů v podobě nábojů odlitých z relikvií apoštolů, natož vztyčených prostředníků.

Když se Francis Lawrence pokusil zfilmovat komiks Hellblazer, udělal několik zásadních chyb. Už jsem řekl, že obsadil mistra světa v dělání tupých pohledů á la „mistře, na tento koán neznám odpověď“, takže to by bylo zaprvé. Další chybou je, že se nenaučil pořádně pracovat s dějem a vypráví ho jako hovadinu. Pokus o metafyzickou naléhavost vyznívá jako duchovní představy člověka s dvojciferným IQ, ale budiž mu přáno. Dále ve filmu vypadá skoro každý jako buzerant, když ovšem pomineme skvělého Petera Stormareho v roli Lucifera a už tehdy výborného Shiu LeBeoufa, byť tady hraje otřesně nesympatické hovado. Průserem non plus ultra je nechtěná komika v podobě omdlévajících kráv, když kolem nich projde vidlák s Longinovým kopím. A úplně největší katastrofou je, že tak skvělý potenciál, jaký v sobě skrývá svět Hellblazera, zůstal trestuhodným způsobem nevyužit.

Constantine není dobrý film. Je to totiž špatný film. Přesto jsem se v pár momentech bavil, a to především občas slušnými digitálními efekty, které mě sice ani omylem nevtáhly do příběhu, ale vypadaly poměrně esteticky. I když to možná říkám jen proto, abych objevil nějaký klad. Dále díky pár šikovným nápadům s pekelnou i nebeskou mytologií a také proto, že mám prostředí okultismu a esoterismu ve filmech velmi rád. Jo, a přes všechno se povedlo pár dobrých hlášek. Škoda, že jsou zkopírované z komiksu.

Ale to je asi tak všechno. Podprůměr.

PS.  Zdálo se mi to, nebo se na začátku v jedné scéně mihne John Cleese?

PPS. Keanu Reeves je příšerný herec a jeden z největších omylů Hollywoodu. Jediný film, kde aspoň trochu hrál, byl Ďáblův advokát. A to jen z toho důvodu, že jinak by vedle božského Pacina vypadal jako totální nuzák.

PPPS. Je mi záhadou, proč si někdo představuje anděly jako hermafrodity.

Mé hodnocení: 30%

Profil filmu na csfd.cz (aktuálně průměr 77%!!!!)

Trailer k filmu

Reklamy
 
komentáře 4

Posted by on Únor 21, 2009 in Filmy

 

Fight Club (1999, Klub rváčů)

fightclubTento film je VELMI PRAVDĚPODOBNĚ o anarchii, rozpolcení, touze po chaosu, snaze objevit ztracenou identitu, systému, boření konvencí, sebedestrukci, dithyrambách, osvobozené inteligenci, úpadku a šílenství. Tak na mě alespoň působil, každopádně je velmi pravděpodobné, že konkrétně v tomto snímku uvidíte něco zhola jiného. Tady neplatí, co v jiných filmech. Například pokud koukáte na Lassie, zcela určitě můžete říct, že je to film o psu. Naproti tomu ve Fight Club vidíte rvačky, drogy, násilí, Brada Pitta a přitom si nemůžete být jisti, že film o něčem z toho opravdu je. Je to jen… pravděpodobné.

Nebudu prozrazovat děj, protože by to znamenalo jeden velký spoiler a na
Klub rváčů se dívá nejlépe, pokud absolutně netušíte, o co jde. Což byl také můj případ. Samozřejmě má vynikající zpracování, kameru, režii i herecké výkony. Geniální film z něj dělá ale především fantastický scénář plný nápaditýrozhovorů, kde je jedna slabá věta na sto silných. Ano, ve více než dvou hodinovém filmu je i několik slabších momentů, většinou ale trvají pár sekund a hlavně – koho to sakra zajímá?

Obvykle se nesnažím ve filmech vidět něco, co v nich není, ale veledílo Davida Finchera přímo svádí k přemýšlení o alegoriích, které by mohl zobrazovat. Film má sice jasný děj, ale dá se v něm vidět mnohé. Já jsem v něm viděl vizi, s kterou se můžete nebo nemusíte ztotožnit, a hlavně netvrdím, že ji měl David Fincher na mysli. Podle mě je film popisem zdrcujícího rozčarování celé generace mužů, kterým svět nedovolí být skutečnými muži. Systém jim nedovolí být lovci, nedovolí jim nalézt víru, samotná existence v stávajícím systému jim bere veškerou identitu i tím, že jim dává svobodu dělat cokoli. To je dost nihilistická vize sama o sobě, že? A teď si představte člověka, který se pokusí tento ubíjející systém a stereotyp prolomit. Co se stane s ním? Dopadne ještě hůř než vy. Prolomit mentalitu tohoto světa znamená zešílet.

Báječný Brad Pitt. Báječný Edward Norton. Kdo sakra řekl, že Američané neumí točit filmy? Šokuje mě jediné – nechápu, jak je možné, že jsem ho viděl poprvé až deset let po jeho vzniknu.

Mé hodnocení: 95%

Profil filmu na csfd.cz

 
1 komentář

Posted by on Únor 20, 2009 in Filmy

 

Ôdishon (1999)

auditionNedávno mě naprosto uchvátilo geniální béčko Ichi the Killer (tak nějak by Tarantino CHTĚL, aby vypadala jeho tvorba) od Takashi Miikeho, takže jsem si stran tohoto kultovního japonského režiséra jednoduše musel doplnit vzdělání. Dostal jsem od známých a přátel celou řadu tipů, ke kterým se jistě ještě dostanu, ale zatím padla volba na spíše komornější podívanou Ôdishon, u nás možná známou spíše pod názvem Konkurz.

Především je to úplně něco jiného, než bych čekal. Rozjívený sadomasochistický komediální splatter o spermatickém zabijákovi Ichim nahradilo sice bizarní, ale do jisté míry až nepatřičně hřejivě lidské drama. Jistě, Takashi je opravdu hodně ujetý na jehly a zjevně ho sexuálně vzrušují, nicméně první půlku filmu zaregistrujeme jen několik málo náznaků, že se bude dít něco zlého. Hlavní hrdina hraný Ryo Ishibashim je neskutečně sympatický, úslužný pán, kterému zemřela žena a on se stará o svého jediného syna. Vzhledem k tomu, že má co mluvit do umělecké agentury, připomíná Láďu Štaidla, kdyby ovšem byl sympatickým asiatem a ne nechutný a samolibý průkopník socialistické varianty na to, čemu se v civilizovaných zemích říká showbusiness. Dnes se dá předpokládat (zvláště pokud žijete v Praze), že jste nějakého toho asiata potkali, takže asi takhle – hlavní hrdina je přesně z těch, kteří při pozdravu vyhledají oční kontakt, lehce se ukloní a na tváři mají permanentně nesmazatelný úsměv. První půlku filmu ho tedy Takashi vykresluje jako největšího sympaťáka, aby nás o to víc mrzelo, až bude trpět.

Druhou půlku filmu tedy pochopitelně trpí, ale nebudu házet spoilery a něco víc prozrazovat. Klíčovým tématem filmu je perverzní sexualita, přičemž se k ní prokousáváme hodně dlouho. Na to, jak dlouhý nájezd byl k velkému grandfinále, mi ale ani jedna scéna nepřišla zvlášť překvapivá či šokující, a to i přes velmi dobré herecké výkony. Popravdě řečeno na mě udělaly dojem spíš skvěle zahrané dialogy a překvapivě  i lehké náznaky „poetismu“ než ona proklamovaná BDSM devíza. Nevím jak vy, ale nejsem z těch, kteří před japonskou tvorbou automaticky padají na prdel jen proto, že se tam objeví jehla, bič, šikmé oči a snění, o kterém si všichni myslí, že je to realita. Pokud ale máte rádi japonské filmy a jste spíše otrlými diváky, určitě dejte Ôdishon šanci. Pochybuju však, že film budete chtít vidět více než jednou.

Mimochodem, film je také jasným varováním – nezačínejte si proboha nic s lidmi, jejichž rodiče jsou rozvedení, v dětství je někdo znásilňoval, případně brali delší dobu drogy. Nejsou normální.

Mé hodnocení: 60%

Profil filmu na csfd.cz

Profil filmu na imdb.com

Trailer k filmu

 
Napsat komentář

Posted by on Únor 19, 2009 in Filmy

 

Wallpapery k Pride and Glory

Nedá mi to a musím přihodit pár wallpaperů.

 
Napsat komentář

Posted by on Únor 19, 2009 in Filmy

 

Pride and Glory (2008)

prideandgloryPřiznám se, že jsem se chtěl tomuto filmu delší čas vyhnout, a to i přes to, že v něm hraje můj nejoblíbenější herec vůbec, dokonalý Edward Norton. Především proto, že mě kriminálky a policejní tématika nijak zvlášť nebere a jako malý jsem vždycky preferoval pořádný horor, fantasy nebo sci-fi před akčními thrillery. Kouzlo starého Ramba, Terminátora nebo třeba seriálu o MI5 jsem objevil až nedávno a i když k těmto filmům nebudu mít nikdy takový vztah jako třeba k Oldboyovi, začínám pomalu ale jistě rozumět tomu, proč je filmoví fanoušci tak zbožňují.

Co se týče Pride and Glory, byl jsem příjemně překvapen. Detektivka o korupci v NYPD mě nakonec dostala, i když trvalo snad neuvěřitelnou hodinu, než se něco začalo dít. Rozvláčné tempo a spousta záběrů bez skutečně vypovídající hodnoty je rozhodně největší slabinou jinak skvělého filmu. Tomu totiž nechybí skvělé herecké výkony, několik hodně silných momentů ani dobře zvládnuté filmařské řemeslo. Některé scény a záběry měly velmi silnou náladu, ať už šlo o „scénu s žehličkou“ nebo závěrečnou návštěvu baru Irish Eyes, kde si Farell patrně přišel na své (všimněte si, jak jsem se galantně vyhnul spoilerům!:).  Od Nortona jsem čekal jen to nejlepší, čehož jsem se také dočkal, nicméně musím říct, že si u mě spravil reputaci právě i Colin Farell. Jeho přihřátý Alexandr Veliký s blonďatou parukou mě totiž dodnes strašil ve snech, tak mám naději, že by noční můry mohl vystřídat tento příjemně mrazivý thriller.

Ač jsem to nečekal, Pride and Glory disponuje i velmi solidním příběhem, jehož rozuzlení a finální „vyřízení si účtů“ mě docela překvapilo. Dokonce i scény z počátku filmu, od nichž jsem nečekal žádný vliv na děj, nakonec ukázaly své místo. Jen sakra nechápu, proč jsme se k první pořádné scéně (se Sandym) dostávali hodinu, když by to šlo bez problému zvládnout v polovičním čase a nikdo by tím neutrpěl.

PS: Mimochodem, přes to, že film oslavuje klasické americké hodnoty a ve výsledku vykresluje skutečné hrdiny, povedlo se mu zdárně minout přílišnou dávku patosu.

Mé hodnocení: 65%

Hodnocení filmu na csfd.cz

prideandglory2

 
Napsat komentář

Posted by on Únor 18, 2009 in Filmy

 

The Prodigy – Invaders Must Die (2009)

Invaders must dieHudební událost? Bez pochyby! Už proto, že tahle eklektická banda britských elektronických pankáčů vydává nové desky jen poskrovnu. Možná už dnešní generaci (tím myslím těm, co žerou aktuální nabídku mainstreamové scény) nemají co říct, ale já vzpomínám stále jako omámený na legendární fošnu Fat of the Land z roku 97. Koukal jsem tehdy na Eso (ano, když mi bylo 10, díval jsem se na Eso) a najednou se v té záplavě žvýkačkového punku a debilního holliday disca s povinnou rapovou vložkou objevilo něco skutečně drzého a neotřelého. Tehdy mě na videoklipu „Breathe“ velmi šokovala nejen dokonalá hudební složka, ale i nádherně špinavý vizuál. Být insectofil, byl by to přímo labužnický zážitek.

Je rok 2009 a mně se dostává do rukou aktuální deska polozapomenuté trojky. A jsem nadšený, naprosto.

Hudebně je to pořád rave. Tentokrát sice s trochu větší dávkou kytar, různými horror-noiseovými prvky a dokonce melodiemi připomínajícími orientální stupnice,  ale pořád Prodigy tak, jak si je pamatuju deset let zpátky. Kdybych si hrál na kritika, řekl bych, že se nic moc nezměnilo, že Prodigy mohli být dnes daleko dál, předběhnout trendy a uhnízdit se mezi těmi rappery z MTV… jenže tohle je prostě další dávka muziky, kterou jsem miloval před deseti lety, hudba, která zase probudila tu tehdejší krev a vyvolala záplavu vzpomínek a je mi úplně jedno, kde mohli být. Prodigy trendy nepřeběhli. Obloukem se jim vyhli a žijí ze statusu kultu, přičemž jednou za pár let předhodí krvavou kýtu hladovým fans. Tak to je, tak to k nim sedí  a tak je to v pořádku.

Jsou to pořád více méně ti samí Prodigy, ale je pořád dobré, že natáčí dál. Už proto, že je nikdo neumí napodobit. Invaders must die!

Jo a mimochodem, Maxim je fakt vynikající vokalista.

Mé hodnocení: 90% (tohle se u mě ohřeje ještě hodně dlouho)

Myspace profil kapely

 
komentáře 4

Posted by on Únor 16, 2009 in Hudba a download

 

Krátce k mobilním hrám

soul-of-darknessPřed více než půlrokem jsem se díky Honzovi Modrákovi dostal k psaní pro magazin o hrách pro mobilní telefony jménem Frag. Od té doby jsem s pár desítkami titulů strávil hodně času, takže pomalu přišla chvíle sesumírovat si trochu své dojmy z tohoto fenoménu.

Popravdě řečeno jsem příliš nepředpokládal, že by mi mobilní hry měli jako hardcore hráči co nabídnout. Očekával jsem čistý casual, více méně povrchní hratelnost a rozdělení her zhruba do tří žánrů – na logické hry, arkády a takzvané time managementy. Byl jsem ovlivněný především svým dřívějším setkáním s hraním na mobilu. Není samozřejmě řeč ani o klasickém hadovi nebo jednoduchém arkanoidu, ale o prvním období moderních mobilních her u nás, kdy jsem si z T-zones stáhl Call of Duty 2. Asi lze jen těžko popřít, že v té době byly konverze áčkových titulů z PC a konzolí jen jakýmsi doprovodem „hlavních“ her a co se týče hratelnosti, stále vedly kvalitní arkády a logické rychlíky. Přesto jsem Call of Duty tehdy dohrál, ale zařekl jsem se, že žádnou podobnou střílečku už na mobilu nechci.

Jenže v době, kdy jsem začal psát pro Frag, byla již situace do velké míry odlišná. Pochopitelně jsou hry stále koncipované více méně pro nenáročnější a příležitostné hráče, ale co se týče hratelnosti, přestaly se mi jevit „konverze“ na mobily jakkoli méněcenné oproti titulům, které jsou na mobilech od přírody jako doma. Krom toho začla vznikat celá řada regulérních her přímo pro mobilní telefony, ať už klasická RPG z izometrického pohledu nebo tahové strategie ve stylu stařičkého X-Com. Mobilní hraní pro mě začalo představovat kromě odreagování se u vynikajících arkád či logických rychlíků i příležitost připomenout si mé srdcové tituly poloviny 90tých let.

Možná se zdá toto přirovnání přitažené za vlasy, ale ač mobilní hry svou hloubkou těžko mohou konkurovat propracovaným počítačovým titulům, ten feeling tam je. Krásná grafika z doby před prvními 3D pokusy. Nostalgická, ale nestárnoucí hratelnost. I v takové hračičce, jako je dětská tahovka Disney’s Wizards můžete s trochou empatie rozpoznat kouzlo právě starého X-Com, což je za pár desítek korun krásná vzpomínka i parádní zážizek. Jasně, většina her vás bude bavit pár hodin, ale za tu cenu je skoro hřích nebrat. Zrovna včera jsem se o tom bavil s kamarádem, který mi dokonce tvrdil, že ho některé mobilní arkády baví klidně i měsíc. No, tomu už říkám hardcore. Že by „hrozily“ časy, kdy by se stalo hardcoreová herní konzole i z mobilních telefonů? Pokud vzniknou například žebříčky a portály umožňující srovnávat vaše score s kontakty z vašeho adress booku, inu, proč ne.

Jen jediné věci se bojím. Aby mě to nechytlo tak, že budu mobil preferovat před pořádnou knížkou. Holt další počínající závislost, kterou budu muset čas od času zahubit a“zamknout do šuplíku“.

Mé tipy na mobilní hry: Soul of Darkness, Far Cry 2, Need for Speed: Undercover, SimCity: Metropolis.

 
Napsat komentář

Posted by on Únor 14, 2009 in PC hry a vše kolem nich

 

Vlastnosti: , ,