RSS

Je přejezd amerického konvoje protiústavní?

„Je to upraveno Ústavou, není to žádná legrace, upravuje to Ústava, nikoli obyčejný zákon. (…) Není to přesun, je to pobyt, Ústava hovoří „do 48 hodin“, oni tady budou čtyři dny, čili je tady velký rozpor s Ústavou“, pronáší komunistický poslanec Pavel Kováčik v publicistickém pořadu DVTV na adresu plánovaného přejezdu konvoje Spojených států přes české území a mně v tu chvíli málem zaskočí právě konzumovaná večeře. Pravda, nejsem praktikujícím právníkem, jsem pouhý absolvent, ale na dril v hodinách ústavního práva, mého oblíbeného předmětu, ze strany špiček mezi ústavními experty této republiky, se těžko zapomíná. Díky bohu.

Ta samá slova v drobné obměně pronáší poslanec Kováčik později v pořadu Máte slovo na České televizi a ve čtvrtek 26. března se na Českém rozhlasu za tato slova (nikoli nečekaně) postavit i aktuální bavič české mediální scény a „přítel Ruska“, bývalý senátor a soudce NSS Jiří Vyvadil. V hlavě mi okamžitě zarezonovala základní poučka z fakulty, že ústavy, tedy základní právní dokumenty všech demokratických států světa, široce upravují mechanismy dělení moci  a spolu s tím i odpovědnosti ve státě. Těžko si představit, že by Ústava ČR upravovala tak technicistní otázku, jako je rozdíl mezi pobytem a přejezdem cizích vojsk, to už by rovnou mohla právně upravovat rozměry salámu tak, aby jej obchodníci měli na prodejně právo označit slovem „štangle“. A opravdu. Člověk nemusí být advokát, soudce a dokonce ani absolvent právnické fakulty, aby si zvládl vygooglit aktuální znění ustavujícího právního předpisu této země a skrz klávesovou zkratku „ctrl + f“ vyhledat slovo „přesun“. Kdykoli se Ústava ČR zmínila o libovolném „přesunu“ nebo osmačtyřicetihodinové lhůtě, udělal jsem si čárku. Ani jednou, přátelé!

Nabíledni je tedy otázka, zda poslanec parlamentu ČR nezná základní dokument tohoto státu dokonce na té úrovni, že si vymýšlí neexistující ustanovení, nebo zda cíleně lže v zprva bohužel úspěšné domněnce, že jej nikdo nezarazí – ani moderátorka Českého rozhlasu, ani paní Drtinová z DVTV, a dokonce ani názoroví oponenti. Dle mého názoru toto celé mimo jiné to vypovídá o tom, co základní právní dokument demokratické České republiky znamená pro komunistické poslance. Ač se na první pohled snaží tvářit, jak je pro ně demokracie posvátná, ve skutečnosti si klidně tahají z paty neexistující ústavní ustanovení a nebetyčně lžou. Nelze, než se lakonicky zeptat: A co je ještě nového?

Ústava ve svém čl. 43 naopak zmiňuje o tom, že vláda ČR rozhoduje o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, a to nejdéle na dobu 60, jde-li o, mimo jiné, plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení. Patří mezi tyto smlouvy Severoatlantická smlouva? Pochopitelně. Plníme tím, že umožníme pár set spojeneckým vojákům přejet během čtyř dnů naše území, spojenecké závazky? Odkazuji na český překlad Dohody mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o statutu jejich ozbrojených sil.  Těžko si představit, že by schválení tohoto průjezdu/přesunu/několikadenního noclehu, říkejte tomu jak chcete, nebylo plněním závazků mezinárodní smlouvy, jejíž je Česká republika dobrovolným členem.

O osmačtyřicetihodinové lhůtě v souvislosti s pobytem ozbrojených sil jiných států se přesto v našem právním řádu hovoří. Nejde samozřejmě ani o ústavní zákon, natož samotnou Ústavu, ale o běžný zákon, a sice z. č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky. Zde  v §2, písm. h) najdeme větu, že „za pobyt se nepovažuje průjezd těchto ozbrojených sil přes území České republiky, který zpravidla nepřekročí 48 hodin“. Připomínám, že ústavní rámec je daný a za podmínek definovaných čl. 43 Ústavy se co do schválení pobytu ozbrojených sil jiných států až na dobu 60 dnů nemusí vláda názorem parlamentu vůbec zabývat. V zákoně, jež teď cituji, jde ve skutečnosti o marginální technicistní otázku, kdy zákonodárce vlastně říká, že do 48 hodin se o pobytu ani nemá smysl pobavit. Slůvkem „zpravidla“ zároveň zákonodárce připouští možnost, s níž je třeba počítat, a sice, že průjezd prostě může trvat i déle a není rozhodně nutno ze zákona spojence vypakovat ze státu do 48 hodin ani tehdy, pokud by snad podmínky definované čl. 43 Ústavy nebyly splněny.

Co to tedy celé znamená? Jednoduše to, že spojenecký přejezd na základnu v Německu je v souladu nejen s Ústavou ČR, ale i jejími zákony. Ale to snad každý člověk se špetkou právního povědomí musel tušit.

Ptejme se raději na jiné věci: Jak je možné, že čeští politici hájící ruské zájmy na území ČR neznají ústavní pořádek této země a naopak se pokoušejí kriminalizovat plnění mezinárodních smluv?

Reklamy
 
Napsat komentář

Posted by on Březen 30, 2015 in Uncategorized

 

…a zbudou vám jen oči pro pláč.

Bora DjordjevicMiluju muziku a mám slečnu z Chorvatska. Zajímá mě tedy i jejich muzika a kultura. O válce, které se v Chorvatsku říká „domovinski rat“, tedy vlastenecká válka, si můžete myslet cokoli nebo o ní nevědět zhola nic. Následující dva songy z YouTube jsou však zajímavou sondou do duší několika muzikantů z válečné doby. Samozřejmě netvrdím, že reprezentují chorvatskou či srbskou povahu, ale určitou vypovídající hodnotu bez pochyby mají.

Jura Stublić je chorvatský muzikant narozený v bosenském Sarajevu. Reprezentoval v Chorvatsku v 80. letech velmi rozšířený žánr new wave, který Jugoslávcům můžeme při vší úctě k české hudbě závidět – kapely jako Boa v pravdě neměly v socialistickém bloku konkurenci. Stublić  je v celém regionu známý zejména pro píseň „E moj druže Beogradski“ (Můj příteli z Bělehradu) z raných 90. let se silným protiválečným poselstvím. Pro pořádek uvádím, že chorvatské hudbě spojené s válkou často nechybí ani výrazně otravnější patos, stejně jako to, že existují i umělci, kteří si na nacionalistických písních udělali jméno – nejznámějším z nich je Marko Perković řečený Thompson, který představuje takovou chorvatskou obdobu Daniela Landy včetně písní o národní historii a koncertů pro desetitisíce posluchačů. To však teď není důležité, pojďme k věci, tedy na song:

V písni se zpívá „Můj příteli ze Záhřebu, setkáme se na odlišných březích Sávy, ale ty mě již nepoznáš a budeš po mě střílet. Já tě nechám vystřelit prvního, druzí ti snad odpustí a třetím možná budu chybět.“ Osobně mi to dost připomíná skladbu Jaromíra Nohavici „Krajina po bitvě“.

Bývalá yugo-rocková kapela srbského původu Riblja Čorba na to konto natočila Stublićovi odpověď, v níž však rozhodně nevyužila příležitosti podporovat národní smíření na úrovni normálních lidí tam, kde politika selhala.

Kapela se na záznamu za hlasité podpory tisíců fanoušků odívá do úboru srbských fašistů a prozpěvuje: „Super kočky ze Záhřeba, se všemi jsme si pohráli jako s hračkami, můj příteli ze Záhřebu, ano, mluvím o mrdačce. No, můj kámo ze Záhřebu, jsme to my, kdo vás přišli oloupit, okrademe vás a vám zbudou jen oči pro pláč.“ V závěrečném verši se nepřímo přihlásí k etnické likvidaci všech Chorvatů, následkem čehož ztratila skupina řadu fanoušků v Chorvatsku i Bosně a Hercegovině. Je vůbec možné něco takového předvést veřejně a nepropadnout se na místě hanbou?

 
 

Star Trek VIII: First Contact (dir. Jonathan Frakes, 1996)

Star Trek představuje natolik unikátní univerzum v rámci sci-fi žánru (zejména pro své kontinuálně servírované poselství), že od něj kromě kvalitu v rámci běžných filmových kritérií vyžaduji ještě jedno – poplatnost myšlenkám svého autora, Gena Roddenberryho. „Omlouvám“ si to tím, že bez určitého poselství o zářné budoucnosti lidstva prostřednictvím překonání nejen hranic kosmu, ale i lidského egoismu, se vesmír Star Treku rozpadá, postavy přestávají fungovat a neplní účel, k němuž byly napsány. Proto je více než potěšující zjistit, že i po smrti startrekovského architekta se najdou lidé, kteří jsou schopni zachovat vše, co Star Trek představuje. Ve filmu, který tak dodnes zdobí parádní design, kvalitní triky i akční scény, tak muž musí překonat svou pomstychtivost a najít mír, aby dokázal velké věci. A to prosím uprostřed devadesátých let, kdy už ozvěny new age dávno utichly, a to nejen v kinematografii. Kromě toho jde o koktejl těch nejlepších startrekovských ingrediencí spojujících humor a nadhled s epickými momenty, ale i se zneklidňující atmosférou, o kterou se ve filmu stará kolektiv Borgů. A pak je tu samozřejmě ta úžasná hudba Jerryho Goldsmithe! Věřím, že tenhle film nelze nemilovat, pokud jste duší aspoň trochu trekkie. A čert vem, že jde o první film bez Shatnera. Nevěřil bych, že to řeknu, ale nechyběl!

90%

 
Napsat komentář

Posted by on Srpen 28, 2012 in Filmy, Star Trek

 

Iron Sky (dir. Timo Vuorensola, 2012)

Pozor! Iron Sky bude uveden sice opožděně, ale přece, i v rámci české kinodistribuce od 12. 7. společností Film Europe.

Tak a teď už k věci. O málokterém evropském nezávislém béčku se vědělo tolik už tři roky před premiérou, natož aby o něj byl takový zájem. Jenže kdo by odolal vizi, že nacisté v roce 1945 odletěli na měsíc, aby tam založili čtvrtou říši a posléze naplánovali invazi zpět na Zemi s cílem vyhladit veškeré „untermenschen“? Navíc když četné trailery prozrazovaly i slušnou výpravu a na poměry nezávislého filmu s nijak závratným rozpočtem (7,5 milionů Eur) velmi slušné triky? Správně, nikdo, kdo má v duši alespoň kousek dítěte.

Dopadlo to vlastně lépe, než jsem čekal (ovšem já nečekal mnoho). O ději se vyplatí raději nic neprozrazovat, snad jen, že na začátku je na Měsíci nacisty zatčen americký kosmonaut černé barvy pleti a posléze má posloužit okupantským zájmům čtvrté říše. Později se podíváme na Zemi na půdu OSN i do Bílého domu, který toho fiktivního času obývá osoba nebezpečně podobná Sarah Palin, a zažijeme i pořádnou vesmírnou bitvu. Problém je v tom, že i přes moře dobrých nápadů a detailů, evidentnímu nadšení i lásce tvůrců k béčkovým sračkám, je výsledek poměrně dost nekonzistentní. Nejvíce mi vyhovoval tón filmu hned na začátku, kdy Iron Sky ukazuje, jak by mohla vypadat náckovská společnost vytvořená v civilizačním i atmosférickém vakuu, přičemž dojde řada i na slušnou porci kvalitních vtipů. Pak se ale film notně splaší a přestane držet stylově pohromadě – tu paroduje slavné filmy o Hitlerovi, tu si střílí z americké zahraniční politiky, ovšem bez nějakého jednoznačného poselství či tahu na branku. Výsledkem je, že si z devadesátiminutového zážitku budete muset vyzobat spoustu drobků. Koláč se totiž v mezičase zkrátka rozdrobil na prvočinitele, ale i dojíždět zbytky může být sranda, ne? A v případě Iron Sky to sranda opravdu je, s výhradou závěrečné scény se zneškodňováním padoucha a motorů Götterdämerungu, která přetéká největšími akčními/sci-fi klišé vůbec a je vzhledem k tomu poměrně nudná. Pokud i během ní mělo jít o nějakou parodii, tak není moc vydařená.

Přesto film, jakkoli z něj nejsem nijak zvlášť nadšený, stojí za zhlédnutí. Uvidíte pár hodně dobrých vtipů, pár skvělých satirických momentů, které mimochodem mají nemálo společného se závěrečným tónem Diktátora (toho nového, od Cohena) a samozřejmě nácky na Měsíci, jak zahajují meteorblitzkrieg, což je už samo o sobě za všechny prachy.

Hrozně rád bych prozradil pár fórů, ale tak nějak mi přijde lepší, když to všechno uvidíte na vlastní oči. Iron Sky je béčko, o kterém se bude ještě hodně dlouho mluvit. Právem. A mimochodem, nečekal bych, že wagnerovské motivy budou během vesmírných bitev a náletů náckovských ufo fungovat tak dobře.

Mé hodnocení: „jen“ 65%, ale s láskou

 
Napsat komentář

Posted by on Červen 2, 2012 in Filmy, Publicistika

 

Vlastnosti:

The Parade (Parada, dir. Srđan Dragojević, 2011)

Film režiséra, který dokázal natočit černou polokomedii o válce v Bosně, tentokrát však o právech gay komunity v Bělehradě? Kdo zná Lepa sela lepo gore nebo pozdější Rane, čeká jistě notně zneklidňující podívanou. Dočká se ji však jen z části – dosud poslední Dragojevićův film Parada (česý distribuční název snímek zatím nemá) v sobě dokáže skloubit vážné téma, důležité poselství i odlehčenou komedii svým specifickým způsobem, jakým to zvládá jen elita srbské kinematografie. Vlastně jde o jednu z nejlepších komedií, jakou jsem kdy viděl, akorát musíte znát do velké míry historii Jugoslávie i post-jugoslávských republik, rozpoznat alespoň polovinu narážek na srbskou kulturu i etnické stereotypy obyvatel Balkánu. Což bohužel patrně diskvalifikuje ze schopnosti ukoukat Paradu drtivou většinu české populace, a to ani nezmiňuji, že k filmu se v tuto chvíli lze dostat jen se srbskými nebo rumunskými titulky. Na anglické zapomeňte – Paráda ostatně není snímkem pro západního diváka, což do jisté míry vysvětluje některé arogantní a povrchní recenze na imdb.com. Dragojević natočil pořádně rarachovský, ale zároveň i velice smířlivý snímek pro obyvatele bývalé Jugoslávie.

Už samotná zápletka ve vás právem může vzbudit nemalé očekávání: Lemun (ano, Citrón, nikoli však Jenda), kriminálník, vrahoun a veterán tří ze čtyř válek, které Milošević rozpoutal během posledních dvaceti let, je srbský nácek, co vlastní menší judistický klub a bezpečnostní agenturu. Mimochodem, tento ukázkový srbský stereotyp ztvárnil brilantní komediální herec Nikola Kojo, který film zároveň spoluprodukoval. Lemun se chystá oženit se se svou paničkou, ta si však vypěstuje kladný vztah k bělehradské gay komunitě, která se v době příběhu snaží zorganizovat Pride pochod městem a čelí přitom zastrašování i agresi nejen ze strany srbských fašistů, ale i pravoslavné církve, stejně jako nechuti státních orgánů situaci řešit. Film ukazuje i pokrytectví a tmářství policie, která se vždy ukáže na místě incidentu ve chvíli, kdy je po všem a gayové a lesby dostanou svou poctivou nakládačku. Sluší se připomenout, že Pride pochod městem v roce 2001 ve skutečnosti skončil krveprolitím, drtivá většina obyvatel Srbska smýšlí homofobně a dodnes je gayům například zakázáno sloužit v armádě. Být gayem v Srbsku je co se týče evropských podmínek srovnatelné snad jen se situací v Moskvě, a sexuální menšiny jsou nejen vystavené diskriminaci v celé řadě lidských činností, ale reálně jim může hrozit napadení na ulici, jehož následkem je v lepším případě několikatýdenní pobyt v nemocnici. Homofobie je přitom srbskou společností natolik prolezlá, že každoroční pokus o průvod gayů vypadá následovně: hordy nácků se ženou pod vedením pravoslavných kněží do útoku, zatímco státní aparát přivírá ze všech sil obě očka, až hrozí oslepnutí. Nutno však podotknout, že situace se v roce 2010 poprvé zlomila, kdy se poprvé podařilo tisícům policistů průvod ubránit, o čemž pojednává i závěr filmu. Což mi připomíná, že bych se k němu měl vrátit.

Tak tedy, Lemunova nastávající si oblíbí gay pár tvořený veterinářem Radmilem, jenž zachrání Lemunova pitbulla, a designérem Mirkem, organizátorem svateb. Zejména si tedy oblíbí Mirka, který se má podílet právě na její svatbě s Lemunem. Žena následně ukáže, kdo v rodině nosí kalhoty, a rozhodne, že Lemunova bezpečnostní agentura sestavená z nácků bude chránit letošní gay průvod. Agentura však odmítne, a tak Lemun v road movie fázi filmu musí objet všechny země bývalé Jugoslávie, na jejichž frontách bojoval, a zverbovat staré kamarády z opačné strany barikád k hájení průvodu. Postupně tak nabere kosovského albánce, bosenského muslima a chorvatského ustašovce, kteří stejně jako Lemun představují tu nejodvrácenější možnou stranu společností zemí, z nichž pocházejí, a zároveň neskutečně komické etnické stereotypy – kosovar Azem například vyhlíží každý den dravé ptáky, skrz které pašuje heroin, ten vzápětí vhodí do kolem projíždějícího amerického tanku a utržené peníze rozdá svým dvaceti dětem na cukrátka. Precizní přízvuky všech zúčastněných, doprovodná muzika a autentická tetování jsou už jen drobností v moři detailů, v nichž si Dragojević libuje, a svou precizností a pečlivostí dokazuje, s jakou vážností bere ono pověstné nastavování zrcadla srbské společnosti, i jak smířlivě se dívá na bývalé válečné sousedy.

Z uvedené zápletky je asi jasné, kolik prostoru pro komiku nabízí, a nutno říct, že veškerý prostor je vytěžený na dřeň. Většinou jde o dost sprostý, černý humor, který pramení spíše ze skvělých dialogů a komediálního timingu herců, než z  nějaké pohybové nebo i situační komiky. Vlastně jsem se smál neustále, zvláště po opakovaném zhlédnutí, kdy jsem si začal všímat důrazů na jednotlivé slabiky a slova, intonace a dalších prvků, které dávají humoru filmu ještě další rozměr. Navíc jsem přesvědčený, že jsem tak polovinu detailů vůbec nepochopil, protože prostředí filmu zkrátka není mým domácím. Kromě skvělé konverzační komedie postavené na výborné zápletce musím Parádu ocenit i za brilantně zpracovaný sociální rozměr. Ve filmu je příbližně pět minut, kdy se nebudete smát, ale které přesto do celku perfektně zapadají. Poselství je jednoznačné – zapomenout na stará nepřátelství s okolními zeměmi a radši myslet na to, co Srby s ostatními spojuje. Vybodnout se na všudypřítomnou bigotnost a nechat lidi žít způsobem, jaký si zvolí. A samozřejmě -. láska. Jakkoli je to silně nevěrohodné, Lemun objel s Radmilem celou Jugoslávii kvůli lásce a je jedno, zda je heterosexuální nebo homosexuální. I láska, tentokrát však rodinná, donutí na konci filmu <spoiler>Lemunova náckovského syna postavit se na tu správnou stranu, byť bez jakékoli dramatické eskalace, která by vysvětlovala jeho proměnu.</spoiler> Fakt, že postavy občas udělají něco šíleného a bez zjevného přemýšlení a že s rychlostí blesku mění svá rozhodnutí, se dá vyložit různě – částečně balkánskou horkokrevnou mentalitou, částečně komediální nadsázkou, ale myšlenka filmu je jasná a já ji velmi oceňuji. Takové filmy balkán potřebuje jako sůl – kvalitní, plné nadhledu, ale i smířlivosti, pochopení a tolerance. Ohrnovat nad nimi nos sice můžeme, ale v takovém případě buďme alespoň vděční, že nám podobných již není třeba. Snad.

Mé hodnocení: 90%

 
Napsat komentář

Posted by on Květen 11, 2012 in Filmy, Former Yugoslavia, Publicistika

 

Vlastnosti:

Ničí syn (Ničiji sin, dir. Arsen Aston Ostojić, 2008)

Ivan je chorvatský invalidní válečný veterán (díky digitálním trikům nemá nohy a pohybuje se na kolečkovém křesle) a bývalý amatérský rockový zpěvák. Vzhledem k zážitkům ze srbsko-chorvatské války* nemá zrovna šťastný život – rozvedl se s ženou, s níž má chlapce ve školním věku, většina jeho kamarádů je v různých léčebnách nebo spáchala sebevraždu, a navíc je synem politika kandidujícího do Saboru (chorvatský parlament) za evidentně pravicovou stranu, což se v chorvatských podmínkách takřka vždy kryje s nacionalismem na úrovni, kterou si většina nostalgicky smýšlejících obyvatel státu, jež stále vzhlíží k velmoci Jugoslávie, nepřeje zrovna rozdmýchávat. Na začátku filmu vidíme, že se Ivan opíjí a nebezpečně riskuje zdraví tím, že po hospodách prozpěvuje píseň Ko to kaže, ko to laže Srbija je mala, což je šlágr mimo jiné oblíbený srby páchajícími zvěrstva na území Srpské Krajiny. Krom toho víme, že v domě, který Ivan obývá se svými rodiči, je objeveno mrtvé tělo zavražděného srba jménem Aleksovič, po němž pátrá jeho stará sestra. Vyprávět děj jakkoli dál není možné aniž bychom se pustili na tenký led a začali spoilerovat, tedy si to prozatím odpustím – je to ovšem celkem škoda, protože v jinak ne zcela vyváženém a občas možná až příliš patetickém filmu hraje scénář jednoznačně prim a režisér Arsen Ostojić využívá k vyprávění příběhu a překvapení diváka spoustu nečekaných a neobvyklých instrumentů. Příběh se tak postupně spíše rozplétá než zaplétá, a

forma, jakou je film natočen, jeho sílu velmi podporuje. Časem se tedy dozvíme, proč je Ivanovi tak mizerně a jak je to se svědomím jeho rodičů.

Stejně tak bych vyzdvihlsolidní herecké výkony, které však netřeba přeceňovat – každý rok se točí několik českých filmů, jenž jsou po této stránce minimálně na stejné úrovni. Pomyslnou korunou filmu je však schopná režie, díky níž děj neztrácí ani na vteřinu tempo, a úmorná snaha divákovi něco sdělit a ilustrovat na Ivanově příběhu vše od možná ne tak nápadného, ale přesto totalitního rozměru bývalé Jugoslávie včetně klasicky hnusných praktik tajných služeb, přes obligátní mizérii a nesmyslnost války, která ničí život řadě chorvatských rodin i takřka dvacet let po jejím skončení, až po pokrytectví a korupci nového demokratického režimu, jenž zcela pochopitelně trpí neduhy typickými pro všechny transformované republiky. Pokud chci chválit, musím si bohužel pomoci drobným spoilerem – velmi jsem musel ocenit například připodobnění pokrytecké politické kampaně, kdy nohsledi politiků skrz ampliony na autech, s nimiž objíždějí města, kážou o poctivosti a šťastných zítřcích, k srbským džípům objíždějících za války frontu a burcujících vojáky propagandistickými songy </spoiler>.

Co se mi na filmu naopak nelíbilo ,je především naprosto nevhodně zvolená hudba. Ta se často hodí spíše k počítačové hře Diablo 3 než k politicky laděnému kriminálnímu dramatu a velmi často strhává pozornost na sebe místo na děj, což působí vysloveně rušivě. Pak bych se obešel bez nespočetného opakování zpívání oné četnické písně zmíněné v prvním odstavci, které působí v několika momentech už jako čisté nastavování stopáže. A to ani nezmiňuju fakt, že evergreen je to tak nechutně vlezlý, že si ho budete broukat ještě týden po projekci, což naštěstí nevadí, pokud zrovna nejste na dovolené ve Splitu nebo Zadaru. Dále oceňuji snahu režiséra (a spolu s ním i autora divadelní předlohy Vinko Brešana) sdělit něco o současném i minulém Chorvatsku a o tom, jak je to se svědomím disidentské i staré komunistické generace. Přes to všechno mi film přišel v některých momentech až přehnaný – na druhou stranu, já jsem u Vukovaru nebojoval a vím prd o tom, jak bych se cítil po těch ranách osudu, které Ivan během filmu zakusí. Abych vše uvedl na pravou míru, <spoiler> rozhodně mi nevadí strašlivá, mrazivá scéna, kde srbští četnici čistí minové pole pomocí živých lidí tím, že je přes něj nutí projít – tak Ivan mimochodem přišel o nohy. To je zkrátka realistický, děsivý obraz války a událostí, které se v první polovině 90. let děly nedaleko od nás. Moc jsem ale neporozuměl touze hlavního hrdiny spáchat sebevraždu a ještě tak podivným, byť pro politicky laděný film jistě efektním způsobem. Na druhou stranu, jak dobře poznamenalo mé děvče, Ivan netrpí ani tak tím, že je poloviční Srb, z toho by si i přes válečné utrpení nedělal takové vrásky. Je spíš zhnusený tím, že jak jeho domnělý, tak i jeho skutečný otec jsou oba brutální hajzlové, ovšem opět – sebevražda jako řešení? Možná v Japonsku, ale v tomto případě mi to připadá zkrátka příliš dramatické. Stejně jako slzící invalida prohánějící se na kolečkovém křesle za deště v nočním Sisku nebo chlapeček, co se přijde rozloučit do ústavu s mrtvým tatínkem </spoiler>. To jsou jen některé z příkladů, pro něž mi připadá film v některých aspektech přehnaný, což ve výsledku může degradovat jeho poselství, ovšem pokud uvážíme, že film stojí na divadelní předloze, vysvětlení oné teatrálnosti je nasnadě. Občas vypjatější drama, než by se možná slušelo, s nepřirozeným tlačením na pilu, pokud jde o snahu o cool efekt, tak tahá z průměru zejména již zmíněný scénář, kvalitní zápletka i poselství, které vás však osloví jen tehdy, pokud nejste letargičtí ke světu kolem vás. A já doufám, že nejste.

Mé hodnocení: 65%

PS: Mé hodnocení může být ovlivněno faktem, že jde o první film, který jsem viděl bez jakýchkoli titulků v originálním znění.

Profil na imdb.com

Oficiální stránky režiséra Ostojiće

*Známé v Chorvatsku jako „domovinski rat“ – JNA ovládaná v té době již srby napadla za podpory paramilitaristických bojůvek podstatnou část nově vznikající chorvatské republiky, přesněji řečeno území s největším procentem srbské menšiny. Na něm pak ona menšina vyhlásila nikdy neuznanou a po operaci Oluja v roce 1995 zaniklou republiku Srpska Krajina.

 
 

Hezké vesnice hezky hoří (Lepa sela lepo gore, dir. Srđan Dragojević, 1996)

Mysleli jste si, že není možné natočit film, který by spojoval konverzační komedii s válečným dramatem nezřídka obohaceným o až hitchcockovsky hororové scény? Nebo že by snad mohl být problém natočit jej v šesti (!) časových rovinách tak, aby byl bez problémů ukoukatelný, a to ani nepočítám četné retrospektivy do minulosti jednotlivých hrdinů filmu? Tak to jste neviděli jugoslávský (no, možná by bylo daleko přesnější tvrdit již „srbský“) film „Lepa sela lepo gore“ oceňovaného režiséra s pořádně prořízlou hubou Srđana Dragojeviče natáčeného stále ještě ve válečné Bosně, konkrétně na území Republiky Srbské. Ano, to je to místo v tu dobu kontrolované válečným zločincem Radovanem Karadžičem, přičemž tam, kde se film natáčel, v tu dobu operoval možná ne tak mediálně známý kriminálník Milan Lukić, ovšem to nijak nesnižuje ani jeho zodpovědnost za válečné zločiny, ani legitimitu odsouzení mezinárodním soudním tribunálem v Haagu.

Dvouhodinový film vypráví příběh sedmičlenné čety (byť nazývat podivnou směsku narkomanů, skutečných vojáků JNA i vesnických balíků vojenským útvarem je značně nadnesené), jež se po útoku bosenských muslimů stáhla do zlověstného opuštěného tunelu, z nějž se po několik dní bránila. Nejde však v žádném slova smyslu o oslavný příběh, natož story hovořící o domnělém válečném hrdinství. Sedmičlenná parta je údajně značně autentickou přehlídkou lidí, kteří skutečně v Bosně bojovali, pokud se to o skupině vojáků plodící jednu komediální situaci za druhou vůbec dá tvrdit – důstojník jugoslávské armády, který si patrně takřka nevšiml, že se změnila politická mapa a JNA kontroluje výhradně Milošević, narkoman, co se chtěl zabít po předávkování skokem z mostu, ovšem omylem dopadl na vůz konvoje srbské armády, která se zrovna vydávala na cestu směrem do Záhřebu s písní o prznění chorvatských popových hvězd na rtech, nebo balkánský zloděj operující v západní Evropě, co se nechá nalít do armády předstírajíc, že je svým vlastním mladším bratrem. Dragojević jednoznačně odmítl ztvárnit motivaci jít do války byť jen jediné postavy, ať už domnělou či skutečnou, jako racionální, a bez jakékoli sentimentality popisuje tupost, s jakou někteří naslouchají propagandě, zatímco jiní se zkrátka nechají semlít válečnou mašinérií. Konverzační komedie o pití vlastní moči, flirtování s americkou novinářkou, vtipech o vojácích UN i o zúčtování s hodnotami bývalé Jugoslávie je přerušována ukázkami těch nejhorších válečných zvěrstev, přičemž u některých scén jsem měl pocit, že koukám na Braindead nebo Bad Taste od Petera Jacksona – umělá krev stříká všemi směry a snad jen ta burácející srbská dechovka je tam navíc. Kombinace komedie a válečného dramatu s hororovými prvky, která si svým způsobem dělá srandu z války stejně jako ukazuje zvěrstva v plné nahotě, je v tomto případě vynikající stejně, jako je zneklidňující. Byl jsem nucen ocenit fantastickou kvalitu scénáře, dialogů, režie i  herců, mezi nimiž bych vyzdvihl Nikolu Koju (hrajícího i v nejnovějším Dragojevićově filmu o gay právech v Bělehradě jménem „Parada“) jako ohromného komediálního herce, Batu Živojinoviće v roli srbského kapitána a Milorada Mandiće v roli Viljušky, jenž ve filmu ztvárnil jednoduchého četnika (neplést s prvorepublikovým četnictvem, četnici jsou srbští fašisté, jakýsi protipól chorvatským ustašovcům). Film je tedy značně zneklidňující, ale po všech stránkách vynikající. Hlavním problémem tak zůstává pro Čecha podivná kombinace žánrů, kdy se nebudete asi cítit příliš příjemně, že se smějete při hláškách zverbovaných kriminálníků, co v Bosně ve skutečnosti páchali strašlivá zvěrstva. Hlavně z tohoto důvodu ve mě film vyvolal celou řadu otázek, pročež jsem načetl pár zdrojů a rozhovorů o Dragojevićových pohnutkách, o tom, jak je film ideologicky vnímán a jak je světově i lokálně ceněn. Ideologická stránka filmu by však podlě mě neměla ovlivňovat názor na jeho řemeslné kvality, a tak se o ní zmíním až o odstavec dále.

Mé hodnocení: 80%

Update 9/5/2012: Po třetím zhlédnutí dávám 100%. Ten film zkrátka nemá slabé, nepromyšlené nebo nudné místo, zato památných scén přehršel.

+ Skvělý scénář a režie, herci, zdatné ukočírování šesti časových rovin zachycujících rozmezí třiceti let, tancování mezi žánry od komedie až takřka po horor.

– Pro kohokoli na západ od Srbska může být film příliš matoucí, což je však stěží regulérní zápor. Podobně jako ideologický rozměr filmu.

Ideologie?

Mou rozpolcenost stran filmu nejlépe ztělesňuje jinak skvělá scéna se skladbou od kapely Električni Orgazam „Igra rokenrol cela Jugoslavija„, v níž za doprovodu řízného rocku vidíme srbské vojáky zapalovat vesnici, sprejovat  na zdi domů nacionalistická hesla, ale i zalévat květiny benzínem. Scéna totiž vyznívá až nebezpečně cool a dá se říct, že se ztotožňuji s obecnou kontroverzí, že film zachycuje muslimské válečné zločiny hodně naturalisticky (scéna s násilnou obřízkou srbského mladíka, znásilněním učitelky ze základní školy), zatímco ty srbské jsou vykresleny občas ironicky a s nadhledem, který by je mohl až trivializovat. Na druhou stranu ohromně oceňuji symboliku vidličky – abyste rozuměli, ve filmu srbský vesnický balík popisuje Srby jako nejstarší národ světa, jehož příslušníci jedli vidličkou už v době, kdy Němci a Angličani údajně jedli ještě rukama. Parádně sugestivní řeč vedená srbštinou s tím nejvesničtějším možným přízvukem krásně ironizuje národ vesničanů, který sám sebe v té době viděl v pozici velmoci. Na konci filmu se pak (SPOILER!) hlavní hrdina filmu pokusí zavraždit v bělehradské nemocnici muslimského vojáka právě vidličkou, v čemž se dá vidět do značné míry symbolika celého filmu a jakýsi národní napoleonský komplex, který mohl pramenit třeba i z obecné nevzdělanosti. Ubezpečuji vás, že tahle scéna nijak trivializována není a je pojata až hororově. V některých zemích byl film ohromně ceněn (Anglie), v jiných zase propadl (Francie) a v minulosti mu bylo vyčítáno například, že příběh o četě Srbů uvězněných v tunelu muslimy ukazuje celý konflikt zcela v opačném světle, než jak tomu ve skutečnosti bylo. Sám Dragojević k válce v Bosně pak říká to, co spousta ex-Jugoslávců vyslovuje jen za zavřenými dvěřmi – domnívá se totiž, že celá válka byla zinscenována jako divadlo vedené bývalým chorvatským prezidentem Tudžmanem a srbským diktátorem Miloševićem, které se vymklo z rukou. K výše zmíněnému se dá dodat, že bosenský režisér a bývalý voják Danis Tanović hovoří o filmu jako „skvěle udělaném, ale etnicky problematickém pro ostudné zobrazení války v Bosně“. Sarajevský ministr kultury (Bosna je rozdělená na kantony) Emir Hadžihafizbegović o Dragojevićovi a jeho štábu dokonce říká, že je „morbidní a rouhačský“, protože natáčel v místech, kde se občas jen pár týdnů či měsíců předtím nacházela válečná fronta. V titulcích pak Dragojević děkuje za pomoc s produkcí i armádě Republiky Srbské, což je považováno za značně kontroverzní – osobně bych v tomto konkrétně až takový problém ale neviděl, pokud štáb natáčel v místech, na kterých skutečně natáčel, bez přimhouření očka ze strany armády by to asi nešlo. A sám Dragojevič? Dovolím si citovat z velmi zajímavého rozhovoru na Cinepuru: „ Udělat film o válce za války je vlastně skoro šílenství. Když jsem četl příběh v novinách, který byl pak základem scénáře, o četě vojáků, která uvízla v tunelu, chtěl jsem ho nejdřív udělat na způsob Hitchcocka, jeho filmu z druhé světové války o skupině lidí na lodi, chtěl jsem, aby to byl žánrový film. Pak jsem jel do Bosny kvůli přípravě filmu a uvědomil jsem si, že scénář vůbec není pravdivý, tak jsem ho přepsal, tehdy jsem vymyslel všechny ty menší zápletky a retrospektivy, což bylo velmi těžké. Ale čas strávený tam byl strašně důležitý, potkal jsem tam válečné zločince, hrdiny, lidi, co vlastníma rukama zavraždili stovky lidí, lidi, co měli svoje vlastní tanky a jezdili s nimi po městě, hodně bizarních věcí jsem se tam dozvěděl a to mělo obrovský vliv na film. Když začnete dělat film, otázka etiky se dostane do pozadí, nemáte na to čas, pak byste neudělal film založený na každodennosti, musíte udělat stovky okamžitých rozhodnutí. A potom, co jsem viděl film, jsem byl spokojený, nic jsem nepředělával, ve spoustě věcí jsem byl velmi upřímný.

Zdroje:

Rozhovor s režisérem na českém webu Cinepur

Filmový profil na Wikipedii

Srdan Dragojević na Wikipedii

O Dragojevićově patáliích v Hollywoodu na Indiewire.com