Samozřejmě, že metal miluju, nenechte se mýlit. Stejně jako spoustu dalších žánrů, ale holt jen s tímto jediným jsem vyrůstal, zažil rozchody (to když jsem si myslel, že jsem na něj už starej), šťastná setkání a aktuálně mi s trochou štěstí porodí dítě, které se bude jmenovat debutová deska CRUADALACH. Nic, nad čím si chcete udržet nadhled, ale nemůžete zbožňovat nekriticky, a tak dnes nabídnu pár blafů o tom, co mě na nejtvrdší muzice světa v roce 2011 prostě a jednoduše sere.
1.) Absence revolty
Metal je ve své podstatě vytuněný rock’n’roll, co si sám přestřihl pupeční šňůru, jež ho pojila ke svým rodičům, aby si tvrdošíjně vyrazil do světa hledat svou vlastní tvář. Povedlo se mu jich najít hned tisíce, aby se následně zacyklil. Tím, jak získal miliony fanoušků, se zrodilo i milion kapel toužících ho hrát a trošku se s ním pomuchlovat. Bohužel se Metalu stalo to samé, co bráchovi Punku. Na počátku různých vývojových etap stojí výrazné kapely, které inspirují moře následovníků, ovšem každá další jejich vlna je vykastrovanější a neoriginálnější, až najednou zjistíte, že posloucháte stopadesátý derivát původní myšlenky. Vždyť jak vzdálené jsou dnešní vesnické punkové kapely takovým Sex Pistols, svého času nejnenáviděnějším lidem ve Velké Británii? Co má společného domácí blackmetalový projekt s automatem místo bicích s ksichtem Burzum nebo Mayhem? Co mají společného aktuální „djent djent“ vykrádačky vrstvící za sebou jeden slyšený riff za druhým s Messhugah? Takhle bych mohl pokračovat dále. Když mluvím o revoltě, nemám na mysli, aby se metal stal nositelem nějakých sociálních témat – koneckonců dneska žijeme v uvolněné, klidné době (alespoň tady v ČR), kde po nich není poptávka, a mimo to, metal na tohle stejně nikdy moc nebyl. Mluvím o nutnosti snažit se vymanit ze stínů svých vzorů, kdy muzikanti místo toho, aby hledali vlastní výraz a tvář, jen tupě plní šablony jako na běžícím pásu v očekávání, že takhle si jich všimne major label. A nejsmutnější na tom je, že právě na to major label skutečně skočí. Vysaje z nich jejich dvou-tříletý komerční potenciál a odhodí je jako kus hadru. Mohou se tomu divit? Když absentuje nadčasový ideál, jak by mohli trvat věčně? Takže asi tak: V čem se liší od těch nejtupějších stádních popůvek metalové kapely, které jen napodobují své vzory a opakují zavedené vzorce (v ČR navíc pokud možno s dvou až pětiletým zpožděním)? Dle mého názoru v ničem. Lidé mající svobodu tvořit, ji mají i využívat — využívat toho, že nejsou omezeni diktátem vydavatelství, a udělat pro mě za mě něco úplně šíleného, hlavně když to na mě bude z plna hrdla vřískat “Tak tady jsem, koukej si mě poslechnout, ty plešatý zmrde!“
Proto si cením nezmarů, kteří, ať už v dnešní době nebo v minulosti, zvysoka kašlali na konvence. Ať už v metalu nebo v jakémkoli jiném hudebním žánru.
2.) Nedostatek kreativity táhne?
Tohle je smutné téma. Metal je žánrem, v němž se po muzice musíte přeci jen kapku pídit. Je tomu tak kvůli tomu, že jej mainstreamová média šíří jen málokdy (pokud vůbec), a tak je jasné, že se k němu každý posluchač dostal o něco náročnější cestou než z rádia při nákupu v obchoďáku. Bohužel častokrát ne o moc. Největší metalový byznys skutečně vězí v opakování zažitých šablon, které z dané kapely udělaly komerční hit, zas a znovu a tak dál až do zblbnutí. Pokud takoví „umělci“ navíc nejsou dostatečně protřelí, charismatičtí a neumí si dupnout, jsou hnáni labelem do kouta. Ten pak po nich chce co rok novou desku, jež pak zákonitě bývají horší a horší. Posluchačů metalu oceňujících kreativitu je bohužel minorita, tak se labelům taková politika vyplácí. Nemám absolutně nic proti komerčně úspěšným kapelám, právě naopak obdivuji každého, kdo dokáže tvrdou hudbou vydělávat peníze, udržet si tvář a zároveň objevovat nové a nové hudební cesty. Nesnáším, když mám z kapely pocit, že je otrokem svého labelu, místo toho, aby label pracoval pro její co nejlepší umělecký rozkvět. Příklad? Úspěšné kapely, které podle mě otročí diktátu managerů major labelů, jsou třeba Amon Amarth nebo Korpiklaani, úspěšné kapely s pozicí umožňující jim dělat, co si přejí, jsou třeba Nightwish nebo Opeth. Upozorňuji, že jde pouze o můj pocit z vývojové křivky, plánů a celkové prezentace daných kapel, a nemá nic společného s mou náklonností k nim.
Proto si cením všech, kdo dokážou přijít s něčím novým a udělat to tak, aby oslovili davy a ještě dokázali svému chlebodárci, že jejich slovo je slovo boží.
Až prijdu na něco dalšího, tak tenhle článek doplním… Těch bodů, pro které metal miluju, by každopádně bylo mnohem víc!:-)
