Co mě sere na metalu?

Posted: Červen 17, 2011 in Hudba a download

Samozřejmě, že metal miluju, nenechte se mýlit. Stejně jako spoustu dalších žánrů, ale holt jen s tímto jediným jsem vyrůstal, zažil rozchody (to když jsem si myslel, že jsem na něj už starej), šťastná setkání a aktuálně mi s trochou štěstí porodí dítě, které se bude jmenovat debutová deska CRUADALACH. Nic, nad čím si chcete udržet nadhled, ale nemůžete zbožňovat nekriticky, a tak dnes nabídnu pár blafů o tom, co mě na nejtvrdší muzice světa v roce 2011 prostě a jednoduše sere.

1.) Absence revolty

Metal je ve své podstatě vytuněný rock’n’roll, co si sám přestřihl pupeční šňůru, jež ho pojila ke svým rodičům, aby si tvrdošíjně vyrazil do světa hledat svou vlastní tvář. Povedlo se mu jich najít hned tisíce, aby se následně zacyklil. Tím, jak získal miliony fanoušků, se zrodilo i milion kapel toužících ho hrát a trošku se s ním pomuchlovat. Bohužel se Metalu stalo to samé, co bráchovi Punku. Na počátku různých vývojových etap stojí výrazné kapely, které inspirují moře následovníků, ovšem každá další jejich vlna je vykastrovanější a neoriginálnější, až najednou zjistíte, že posloucháte stopadesátý derivát původní myšlenky. Vždyť jak vzdálené jsou dnešní vesnické punkové kapely takovým Sex Pistols, svého času nejnenáviděnějším lidem ve Velké Británii? Co má společného domácí blackmetalový projekt s automatem místo bicích s ksichtem Burzum nebo Mayhem? Co mají společného aktuální „djent djent“ vykrádačky vrstvící za sebou jeden slyšený riff za druhým s Messhugah? Takhle bych mohl pokračovat dále. Když mluvím o revoltě, nemám na mysli, aby se metal stal nositelem nějakých sociálních témat – koneckonců dneska žijeme v uvolněné, klidné době (alespoň tady v ČR), kde po nich není poptávka, a mimo to, metal na tohle stejně nikdy moc nebyl. Mluvím o nutnosti snažit se vymanit ze stínů svých vzorů, kdy muzikanti místo toho, aby hledali vlastní výraz a tvář, jen tupě plní šablony jako na běžícím pásu v očekávání, že takhle si jich všimne major label. A nejsmutnější na tom je, že právě na to major label skutečně skočí. Vysaje z nich jejich dvou-tříletý komerční potenciál a odhodí je jako kus hadru. Mohou se tomu divit? Když absentuje nadčasový ideál, jak by mohli trvat věčně? Takže asi tak: V čem se liší od těch nejtupějších stádních popůvek metalové kapely, které jen napodobují své vzory a opakují zavedené vzorce (v ČR navíc pokud možno s dvou až pětiletým zpožděním)? Dle mého názoru v ničem. Lidé mající svobodu tvořit, ji mají i využívat — využívat toho, že nejsou omezeni diktátem vydavatelství, a udělat pro mě za mě něco úplně šíleného, hlavně když to na mě bude z plna hrdla vřískat  “Tak tady jsem, koukej si mě poslechnout, ty plešatý zmrde!“

Proto si cením nezmarů, kteří, ať už v dnešní době nebo v minulosti, zvysoka kašlali na konvence. Ať už v metalu nebo v jakémkoli jiném hudebním žánru.

2.) Nedostatek kreativity táhne?

Tohle je smutné téma. Metal je žánrem, v němž se po muzice musíte přeci jen kapku pídit. Je tomu tak kvůli tomu, že jej mainstreamová média šíří jen málokdy (pokud vůbec), a tak je jasné, že se k němu každý posluchač dostal o něco náročnější cestou než z rádia při nákupu v obchoďáku. Bohužel častokrát ne o moc. Největší metalový byznys skutečně vězí v opakování zažitých šablon, které z dané kapely udělaly komerční hit, zas a znovu a tak dál až do zblbnutí. Pokud takoví „umělci“ navíc nejsou dostatečně protřelí, charismatičtí a neumí si dupnout, jsou hnáni labelem do kouta. Ten pak po nich chce co rok novou desku, jež pak zákonitě bývají horší a horší. Posluchačů metalu oceňujících kreativitu je bohužel minorita, tak se labelům taková politika vyplácí. Nemám absolutně nic proti komerčně úspěšným kapelám, právě naopak obdivuji každého, kdo dokáže tvrdou hudbou vydělávat peníze, udržet si tvář a zároveň objevovat nové a nové hudební cesty. Nesnáším, když mám z kapely pocit, že je otrokem svého labelu, místo toho, aby label pracoval pro její co nejlepší umělecký rozkvět. Příklad? Úspěšné kapely, které podle mě otročí diktátu managerů major labelů, jsou třeba Amon Amarth nebo Korpiklaani, úspěšné kapely s pozicí umožňující jim dělat, co si přejí, jsou třeba Nightwish nebo Opeth. Upozorňuji, že jde pouze o můj pocit z vývojové křivky, plánů a celkové prezentace daných kapel, a nemá nic společného s mou náklonností k nim.

Proto si cením všech, kdo dokážou přijít s něčím novým a udělat to tak, aby oslovili davy a ještě dokázali svému chlebodárci, že jejich slovo je slovo boží.

Až prijdu na něco dalšího, tak tenhle článek doplním… Těch bodů, pro které metal miluju, by každopádně bylo mnohem víc!:-)

Tak ještě pryč od muziky. Dneska jsem s přáteli navštívil festival Jeden svět, jehož dramaturgie se má, kam až je mi známo, skládat pouze z dokumentů čerpajících z lidskoprávní tématiky. V podstatě na blind jsme vybrali „dokument“ 8: Mormonský návrh, který nejlépe vyhovoval našim časovým možnostem. Mormonský návrh má mapovat situaci, kdy byly ve státu Kalifornie nejdříve povoleny sňatky homosexuálních partnerů, aby byly posléze v roce 2008 na základě návrhu, za nějž lobbovala mezi jinými i mormonská církev, v celostátním referendu opět zrušeny. Ujasněme si, že hodnotím film, nikoli jeho tématiku: Co se týče problematiky homosexuálních sňatků, nejsem nijak zvlášť konzervativní, zastávám dosti relativizující stanoviska a rozhodně nemám nic proti jinak sexuálně orientovaným lidem. Stejně tak bych v případném bipolárním sporu, který v Kalifornii eskaloval, stál spíše na straně gayů, jakkoli si myslím, že odmítáním sňatků homosexuálních párů z této menšiny skutečně nikdo nedělá diskriminované občany druhé kategorie, ačkoli tak ve filmu mnohokrát zazní.

Ale raději k hodnocení filmu – především bych rád vyjádřil své bytostné přesvědčení, že nešlo o dokument. Dokument má něco „dokumentovat“, tedy zachycovat realitu, jenže v případě Mormonského návrhu šlo jednoznačně o propagandistický film, což je něco úplně jiného. Film od začátku straní homosexuální komunitě způsobem, který je neakceptovatelný a není důstojný dokumentárního formátu. Stejně tak úvodem nastíněná dějová osa není nikterak nosná, aby udržela osmdesátiminutový film, proto se po zmapování procesu referenda musí filmaři uchýlit k skákání z tématu na téma, které již skutečně ztrácí i poslední zbytky dynamiky. V podstatě se prvních čtyřicet minut filmu dozvídáme, že v celostátním referendu (tedy rozhodli občané) byly zrušeny sňatky homosexuálních párů a že se to některým lidem nelíbí. Pláčou na kamery a nejspíš s nimi máme cítit, což by jistě i šlo, nebýt všudypřítomného fňukání a hysterie, která evokuje spíšeděcka, jimž někdo zboural bábovičku, a tak vztekle dupají do písku. Neustále je nám přitom podsouváno, že referendum je v podstatě nelegitimní a nedemokratické, jelikož se na kampani za přijetí návrhu č. 8 (tedy onoho „mormonského návrhu“ potřít homosexuální sňatky) podílela právě mormonská církev a nemalými prostředky ji sponzorovala. Že jde o legální výsledek referenda tvůrci jaksi opomíjejí, a místo toho, aby se zabývali tím, že společnost na některé věci ještě nemusí být připravena (jakkoli je to smutné) dělají ze všech „špatně“ hlasujících občanů loutky v područí zlých a nelidských iluminátů. Komické je i to, že je nám dlouhé minuty předhazováno, kolik bylo na podporu návrhu natočeno reklamních spotů nebo vynaloženo peněz. To má snad být v demokracii něco nemorálního? Případně si snad tvůrci filmu myslí, že druhá strana své občanské podpory dosáhla bez peněz? V několika chvílích se samozřejmě dokument do mormonské církve obuje velmi trefně, ale je až překvapivé, jak málo je takových případů. Je snad pro tvůrce tak těžké uhodit hřebíček na hlavičku pokud jde o fanatickou náboženskou sektu, že si musí pomáhat fňukáním nad tím, že disponuje finančními prostředky?

Jakmile skončí zdlouhavý popis „éry referendum“, film začne najednou z ničeho nic podivně skákat z místa na místo jako kobyla v říji, ukazuje na základě nijak nesouvisejících případů trpící homosexuály, kterými se bezesporu snaží (a občas i úspěšně) vyvolat určité emoce. Bohužel však v tuto chvíli už nijak komplexně nepopisuje žádný jev – ze všeho si tahá jen to, co se mu hodí do krámu, dělá to zbrkle, neobratně a hlavně nepokládá divákovi žádnou klíčovou otázku. Na vše si odpovídá sám, po svém. Z dokumentu jsem si tak odnesl dvě fakta, která jsem už věděl, a sice že a) mormoni jsou psychopatická sekta b) sňatky homosexuálů jsou ještě stále ožehavým tématem. Dále dva poznatky, které ale tvůrci určitě nezamýšleli sdělit a) takřka každá Američanka vystupující ve snímku je obézní a šeredná, ať už kope za homosexuály nebo mormony. Nevím, možná tam něco přidávají do vody. A za b) jak nízkým a prostinkým způsobem je v některých částech USA možné lobovat i v politických otázkách si fakt nezadá ani s diskuzemi na serveru novinky.cz. To je však na osmdesátiminutový dokument trochu málo.

Nejzábavnější bylo koukat se na homosexuální pár, který hrál v dokumentu pilotní roli – ten byl skutečně „cute“. Bohužel byl v Mormonském návrhu čistého času tak pět minut.

Mé hodnocení: 20%

Hodnocení na csfd.cz

Přejmenováno!

Posted: Březen 7, 2011 in Fascinations

Vzhledem ke svému rostoucímu zájmu o muziku jsem se rozhodl, že napříště tento blog věnuji především jí. Tedy recenzím, představení kapel, co mě zaujaly, ohlédnutím i upoutávkám na následující akce a v neposlední řadě (no, možná spíš fakt až v té poslední) případnému dění kolem mé vlastní grupy.

Třeba to někdo bude číst, ale to není podstatné… Blog mi má sloužit skutečně spíše jako veřejný hudební deník.

Nejdřív je si třeba ujasnit, že tak jako vojna není kojná, tak studenti SVOŠF nejsou Helena Třeštíková. Pokud tohle vezmeme jako fakt (a rád bych viděl toho smělce…), je zážitek z dokumentu překvapivě lepší, než by se dalo čekat. Jako zainteresovaného jedince je pro mě těžké posoudit, na kolik je nosný nápad natočit dokument právě o Kalužovi, člověku proslaveném pouze svým komickým blogem. Dovolím si však představit, že část potenciálních diváků odradí už prostá nutnost celou dobu zírat na mamlase z Ostravy, jak před kamerou dělá nevtipné opičky. Přesto se látka dá doporučit zejména fanouškům Borata nebo filmů Emira Kusturici, styčné body se v dokumentu objevují překvapivě často.

Pánům z Písku se opravdu podařilo natočit dokument – jedná se tedy o nestranný popis pár dní ze života Radovana Kaluži. Bohužel i pro fanoušky slavného exota, jeho život zkrátka není tak zajímavý, aby naplnil šedesátiminutový dokumentární film něčím ukoukatelným. Zdaleka nejsilnější částí dokumentu je tak prvních deset minut, kdy režisér šikovně proplétá záběry, míchá je s voiceoverem a občas tak vytváří fóry na druhou – tedy dále graduje to, co Kaluža prohlásil před kamerou. Rozhodně palec nahoru za to, že na tuhle snahu nerezignoval a že si neřekl, že bude stačit samotné Kalužovo žvatlání, aby sál řičel smíchy. Alespoň ze začátku. Na filmu je zoufale vidět, že byl natočen skutečně jen během pár dní, a tak je na filmařích i Kalužovi postupem času vidět větší a větší únava, stejně jako bolestná Kalužova snaha filmaře něčím zaujmout a mít nějakou pořádnou látku.  A to se ne a nedaří. Celý dokument tak zahrnuje a) Kalužu v kanceláři b) Kalužu doma (čili body, s kterými je patrně obeznámena většina běžných smrtelníků), dále c) Kalužu na snowboardu jak legračně padá a piští, že to bylo schválně d) Kalužu na Stodolní ulici, jak se snaží dostat pod sukni každé na potkání a kde se od něj většina náhodných slečen velmi štítivě odvrátí. Katarzí snímku je, jak jede Kaluža ráno do práce. Nečekám, že by měl dokument nějakou pointu, zvláště v Kalužově případě ne. Ale nějaké vyvrcholení by mít měl, a všechna potenciální jsou bohužel  vyplácána hned ze začátku.

Aby byl dokument co k čemu, museli by kluci s Kalužou strávit daleko víc času kvůli látce, ze které by se dal uplést skutečný komediální dokument. A samozřejmě čas a nápady na jeho zpracování. Výsledku je celkem škoda, protože z prvních deseti minut je patrné, že na tom autoři rozhodně nejsou špatně ani se skillem, ani s nápady. Přesto snímek doporučuji každému (všem několika stovkám lidí), kterým dekadentní fenomén Kaluža něco říká.

Hodnocení: prvních deset minut 70%, zbytek 30% -> 40%

FB profil filmu

Mgr. Radovan Kaluža na csfd.cz

Well, here is my short and strongly subjective opinion about metal show I visited after year of playing just my own gigs. It was very refreshing to come somewhere as a visitor and to simply enjoy:)

When I came Swiss DARKRISE had couple of tracks already played, but since I didn’t know the band and I had really different preferences that eve, I wasn’t too much disappointed. Nevertheless guys were pretty good. It was kind of rather brutal death metal with groovy essence, however for example Beneath the Massacre are far more massacrous:) Guttural vox of singer with groovy background were quite addictive, I really enjoyed their set. Time from time this kind of brutality is OK and that evening I was in the right mood. Guys just were kinda shy and they simply knew they were just support of big names. Pity.

LOL of the gig was ZONARIA (Swe). Althrough somebody could find their studio records quite good, their live show is nothing but the example of gay poseur teenage metal. Guys were very young, they really weren’t well coordinated and they simply missed the charisma. Especially bassguitar player was absolutely lost and randomly switched his pedals, it was funny and tragic at the same time. Beside that Zonaria had tones of circus decorations, image a la Lara Croft and really bad make up. Some friend of mine described them very well like „gay and worse Hypocrisy clone“.

After young Swedish guys it could be just better. And it was – German DEW-SCENTED were much more about the music and much less about image. Guys were amazing musicians and even that their combination of rather old school death/thrash really wasn’t my cup of tea, they caught the mood of the crowd with great attitude, good communication and well coordinated old school hell. Not for me, but thumbs up!

Germans really knew their place so they warmed up the crowd before MELECHESH (Isr), true reason of my visit. And it was fukkin true Luciferian light from Jerusalem!! :) Words could end here – guys had amazing charisma, great show and beside that also fantastic music which I listen to most from recent metal albums. Their Epigenesis (2010) is part of my mp3-player for long months and Emissaries (2006) really doesn’t contain lack of quality. Amazing, amazing oriental ritual! Fuck, they were like true deamons!

NILE (USA) were headliners and they knew their role very well. Their fast death metal with oriental melodies and influences was played on master level. Also there was interesting fact that band had three frontmans – all three guys did vocals and all of that singing had same space for presentation so there was lot to concentrate at. They did also amazing work with the crowd however it was that hard:) Unfortunately I saw just part of the gig cause I am getting old and Im too tired to see whole show of all band.. maybe if NILE would be more my genre.. who knows:) In every case, MELECHESH were for me true kings of the evening!

Darkrise – 2.5/5

Zonaria – 1/5

Dew-Scented 2/5

Melechesh 4.5/5

Nile 3.5/5

Nikdy jsem nebyl velkým seriálovým fanouškem. Když už, sleduji jako každý právě letící „college“ sitcomy- HIMYM, IT Crowd, BBT. Dramatické kusy se mi zatím vždy vyhýbaly. Nějak jsem zkrátka nevěřil, že by si mě nějaké postavy mohly získat natolik, abych měl chuť sledovat jejich osudy po mnoho dílů nebo že by jejich příběhy nesklouzly do tupého balastu. Naštěstí mám kamaráda, který na rozdíl ode mě seriálovým fandou je. Jednoho dne mi se slovy „tohle je správně machistické, plné sexu, násilí a motorek, to by se ti mělo líbit“ doporučil americký seriál Sons of Anarchy od tvůrců kriminálního Shieldu. Připravil mě tím o horu času, protože mě nechal bez dechu přikovat k obrazovce. Díky, chlape.

Sons of Anarchy popisuje příběh stejnojmenného motorkářského gangu maskujícího se za motocyklový klub v jižanském maloměstě Charming. Najdete zde naprosto všechny motivy, které byste od atraktivního prostředí mohli očekávat – pánové jsou sice psanci a kšeftují se zbraněmi, drogám se však vyhýbají, stejně tak když už musí zabíjet, nikdy nezabíjejí ženy. Scénáristé drží pečlivou linii kdy hlavní hrdinové jsou sice pěkní parchanti, ale zároveň se striktně drží westernových motivů divoké spravedlnosti. To díky nim žije Charming jako klidný americký zapadákov, protože Sons of Anarchy drží svými aktivitami v podsvětí od města daleko nebezpečnější gangy, ať už jde o mexické motorkáře Mayans (nejspíš inspirované skutečným gangem Nuestra Familia) nebo skinheadské kriminálníky Nords, jenž mají zase nejeden styčný bod s reálným vězeňským gangem Aryan Brotherhood. Aby to bylo kompletní, nechybí epizodky s černošskými Niners. Samozřejmostí jsou zkorumpovaní policajti a federální agenti zpravidla vykreslení jako fortelní psychopati, aby divák náhodou nesympatizoval s právním řádem, když má po ruce tak romantické hlavní hrdiny. Asi si umíte představit atraktivitu kulis – spousta motorek, savana, tvrdý alkohol, jižanská muzika a zbraně. Originální a lákavé? Jasně, ale pokud jde o Sons of Anarchy, setting je jen prvním z mnoha kroků ke kvalitě.

Dalším jsou skvěle prokreslené postavy, s nimiž scénáristé rozehrávají úžasná dramata postavená na klasických rodokapsových motivech. Hlavní hrdina Jackson Teller jako by vizuálně z oka vypadl Kurtu Cobainovi (až na otřesné plandavé kalhoty, které se ve starých dobrých grungových časech ještě nenosily) a představuje prototyp hrdiny, jakým by chtěl být každý druhý chlap. Romantický snílek, tvrdý bouchač, lamač srdcí desítek žen – zkrátka idylka. Ač psanec, celou sérii čerpá informace o původní podobě Sons of Anarchy z deníku svého zesnulého otce (také nádherné klišé) a má pochybnosti o tom, zda je kriminální cesta klubu ta správná. Jak jsem psal výše, lehce úsměvný, ale zcela fungující balanc na hraně romantického zločinu zvládají autoři s grácií mistra provazochodce. Nechybí postava nevlastního otce (skvělý Ron Perlman) připomínající roli strýce Claudia z Hamleta a další skvělé figury, s kterými scénáristé dokážou rozehrát takové rodeo, že uznale sundávám kovbojský klobouk. Sons of Anarchy nepostrádají promyšlený směr, důraz na vývoj postav a nezřídka dokážou okouzlit zručností, s jakou jsou propojené jednotlivé subploty. První díly působí „pouze“ velmi nadprůměrně a jsou ještě relativně nezávislé jeden na druhém. V druhé půli se ale série změní v drama, jaké si nemůžete nechat ujít, pokud vás jen trochu zajímají seriály a pokud vám prostředí motorkářských gangů připadá alespoň trochu atraktivní.

Další série si nenechám ujít.

Mimochodem, zrovna dneska jsem se zúčastnil herní vývojářské konference GameAccess 2010, kde mě velmi zaujala přednáška Briana Gomeze o storytellingu ve hrách. Časté chyby v dialozích a příběhu, o nichž mluvil, se ale dají krásně aplikovat i na filmovou a samozřejmě seriálovou tvorbu. Tvůrci Sons of Anarchy se jim s grácií vyhýbají a mistrně využívají řadu osvědčených vyprvavěčských triků. Výborně!

Mé hodnocení: 90%

Trailer zde

Pozdravuj ve Valhalle, Ulvberthe!

Posted: Září 21, 2010 in Fascinations

Dnes jsem se dozvěděl strašnou novinu. Alespoň touto cestou bych rád uctil památku Zdeňka Hlisníkovského, nejen pro mě navždy známého pod pseudonymem Ulvberth. Tento mladý muž tragicky zemřel 18. 9., a ač jsme nikdy nebyli skutečnými přáteli, určitou éru mého života pomohl formovat mé názory a těžko zapomenout na parádní hudební seance, kterých jsem měl možnost se jako šestnáctiletý cucák účastnit. Ulvberth nebyl jen zpěvákem českého blackmetalového kultu Silva Nigra, jehož jméno je s dlouholetou tradicí kapely neodmyslitelně spojeno. Byl to i člověk s nemalým množstvím ideálů, který rozhodně nežil nečinně a bezcílně. Upřímnou soustrast jeho rodině i přítelkyni. Ulvberthova duše teď odpočívá před dalším bojem.

Stěží pamatuji, že by vydání nějaké hry vzbudilo tak kontroverzní reakce jako se to povedlo Mafii 2. Ke hře se někde na blogísku či alespoň na fórech vyjádřila spousta českých hráčů a vzhledem k vědomí, že bych jen těžko mohl přinést nějaký svěží pohled, jsem původně chtěl stát stranou této mánie. Jenže nakonec jsem neodolal a nástupce českého klenotu dohrál, i když nepopírám, že mě to ke konci stálo solidní dávku sebezapření. Přeci jen jsem se tedy rozhodl přinést pár stručných bodíků, které by měly prezentovat můj názor, a sice ze dvou důvodů – jednak by mi jinak bylo líto vynaloženého potu, jednak stále nepolevují dotazy čtenářů SCORE, kteří se bůhvíproč ptají na mé dojmy. Here we go.

Začnu obecně:

- Dostát extrémně vysokým očekáváním je vždy těžké. Všimněte si, že vždy, když hráčská obec zvědavě slintá, vývoj se nezdravě protahuje. Je to případ Diabla 3, byl to případ Duke Nukem Forever (byť samozřejmě ani zdaleka nebyly vyplazené jazyky hráčů jediný důvod) a  nejinak je na tom Mafia 2. Legendární první díl zkrátka zadělal tvůrcům na pořádný problém. Jsem však přesvědčený, že v ČR je stále řada skvělých vývojářů, což se nepochybně zrcadlí v řemeslné kvalitě druhé Mafie. Nevšiml jsem si takřka žádných prvků, které by byly samy o sobě nefunkční nebo špatné – můžeme se bavit, zda jsou komplexními součástmi celku nebo zda poskytují dostatečnou dávku zábavy, ale o pečlivosti, s jakou byla zpracována většina herních elementů, může pochybovat jen málokdo. Jak se zdá, hlavní problém Mafie 2 z vývojového hlediska tak spočívá především v nesprávných manažerských a producentských rozhodnutích, kdy se někomu nejspíš ne zcela povedlo zkoordinovat lidské zdroje a finanční prostředky. Hra je tak ve skutečnosti jen stínem toho, co bylo původně naslibováno, a spousta obsahu musela být nemilosrdně seškrtána. To by mi nevadilo, jelikož jsem hype Mafie nevěnoval větší pozornost než mi kázala profesní čest (gangsterky jdou mimo mě, navíc první Mafia určitě nebyla můj styl ani co se týče herních mechanismů). Byl jsem tedy do velké míry nepoznamenán sliby nebo jsem si z nich alespoň nedělal těžkou hlavu. Vadí mi nicméně fakt, že hra od slibů není pořádně „vyčištěna“ a při hraní až bolí srdce, když člověk vidí, co zajímavého by se v jednotlivých lokacích dalo dělat. Nehledě na přítomnost postav, s nimiž promluvíte jen jednou jedinkrát a jakkoli se hra tváří, že mezi vámi vznikne důvěrnější kontakt, už nikdy se v příběhu neobjeví. Právě naznačené a nedodělané epizodky nebo příliš rychlé skoky v ději mi vadily daleko víc, než že se po hře vesměs zbytečně povalují čerpací stanice nebo že z telefonních budek nejde s jedinou výjimkou nikdy nikam zavolat.

-Následující řádky nebudou možná tak nadšené, jak by mohli čtenáři SCORE čekat vzhledem k vyznění ZOOMu na hru v čísle 198, který jsme napsali s Michalem Jaklem. Vysvětlení je prosté. Vývojáři jsou kluci šikovní a prostřednictvím čtyř misí nám v preview verzi ukázali více méně to nejlepší ze hry. Bohužel zdaleka ne celá hra ve výsledku držela vysoko nastavenou laťku. Je pravda, že jsem v patnácti kapitolách narazil na výborné a pestře připravené mise plné příběhových zvratů, které v počítačových hrách běžně nemůžeme vidět. Mafia 2 si tak troufla na určité postupy, jež si dosud mohly dovolit jen filmy. Z důvodu prozrazení spoileru neuvedu žádný příklad, ale při hraní jistě poznáte, co mám na mysli. Druhá Mafia tedy umí v překvapit v pozitivním slova smyslu, bohužel tak často činí i v tom méně lichotivém.

Nyní zkusím stručně popsat to, co se mi na hře  líbilo, a co mě naopak nejvíc štvalo. Jen upozorňuji, že si tentokrát dovolím ryze subjektivní dojmy, které jsou poplatné mým vlastním herním preferencím:

+ Příběh jako takový je vysoko nad standardem toho, co můžeme ve hrách běžně vidět, jakkoli „jen“ kvalitně pracuje s osvědčenými klišé. Možná ještě více se musím obdivovat vypravěčským prostředkům, ostatně tak kvalitně napsané a zrežírované cutscény jsem ve hrách dosud viděl jen sporadicky. Příběh mladého gangstera si ale přímo říká o větvení a o prostor pro hráčovy morální volby, jenže nic takového se bohužel ve hře neobjevilo. Stejně tak zamrzí, že ač po Vitovi celou hru pokukují slečny, s žádnou z nich se náš hošík nespustí, ačkoli by se to ke hře krásně hodilo. Nedořešený je i vztah s Vitovou rodinou a většinu hry se zdá, že na ní hrdinovi zkrátka moc nezáleží. Useknutý konec, který vyvolal takovou bouři nevole, mě na druhou stranu nijak nepobouřil. Asi mě otrkala ta kvanta zhlédnutých filmů.

+ Pobouřilo mě ale s jakou horlivostí Vito odkýve i ty nejšpinavější kšefty, jak rychle a ochotně sklouzne na dráhu zločinu a že s ní až na pár detailů po celou hru nemá nejmenší problém. A to prosím vypadá jak Mirek Dušín.

+ U hlavní postavy se ještě zastavím. K srdci mi zkrátka nepřirostla, ať už kvůli vzhledu nebo kvůli podivnému charakteru. Jednak vypadá jako buzík (Mikoláš zmiňuje mladého Jana Třísku, podle mě vypadá spíš jako dvacetiletý Karel Gott), druhak se během hry takřka nevyvíjí. Postava neprojde žádnými závažnými změnami, což je u hry postavené ryze na příběhu trošku ekl, a kromě toho má celou dobu hladce oholenou tvářičku. Nevím, ale takto si amerického gangstera, co má za sebou peklo druhé světové i dlouhé roky v báni, zkrátka nepředstavuji. Po tom všem by měl Vito vypadat spíše jako Charles Bronson, ale určitě ne jako nepoučený panic, který se ztratil na bojovce ve Stínadlech.

+ Jak jsem již zmínil, ve hře je několik výborných misí plných zajímavých zvratů, z nichž některé jsem měl v PC hrách možnost vidět vůbec poprvé. Jindy se však vývojářům na kvalitní příběh nepodařilo navléci adekvátní hratelnost, která je tak klidně i hodinu herního času tvořena nudnými pojížďkami po městě, hloupými pěstními souboji bez jediného zpestření nebo vykonáváním běžných lidských činností. Sprchování se, splachování, rozdávání cigaret nebo nošení beden  působí ve hrách možná exoticky, ale nevidím jediný důvod, proč by mě mělo bavit. Ale nešť, třeba jsem jen příliš akční typ. Hned dvě či tři kapitoly Mafie 2 mě ale zkrátka vysloveně naštvaly a u hry mě nadále udržel jen dobře vyprávěný příběh, který jsem zkrátka musel dohrát (zhlédnout?) do konce.

+ Honza Modrák správně napsal, že hra příliš často hřeší na to, že střílení a ježdění je zábavné samo o sobě. Ano, nic jiného z hlediska gameplaye ve hře nenajdete (alespoň ne nic, co by stálo za řeč). To by nevadilo, bohužel se obávám, že ač je systém krytí výborný, zranění poměrně realistická a zbraňový arzenál pestrý, v jiných hrách mě střílení bavilo více. Jízdní model i systém honiček s policajty se mi překvapivě líbil, kdyby mě ovšem hra nenutila jezdit a řídit i v naprosto nesmyslných situacích, kdy si pro tempo příběhu mohla vypomoci velmi jednoduše prostinkým střihem a nikdo by se nezlobil. Dodržovat dopravní předpisy mě nebavilo zas tolik, abych jím musel strávit třetinu hry.

Verdikt?

Přes všechny výtky a problémy Mafia 2 disponuje skvěle vyprávěným příběhem a tak pečlivě a autenticky vytvořeným městem, v němž se děj odehrává, že v těchto disciplínách strčí drtivou většinu konkurence do kapsy. A to i přesto, že i zde by se našly neduhy, a umím si snadno představit, že by příběhový zážitek mohl být ještě podstatně lepší. Je vlastně možná až trochu smutné, že tento výkon bohatě stačí na první příčky v rámci žánru. Pod pláštěm kvalitního příběhu se nicméně prodíráte hrou, jejíž kvalita je značně kolísavá. Přibližně čtvrtina hry je skvělá a kdyby taková byla celá Mafia 2, nebál bych se přiblížit devadesátkovému hodnocení. Na druhou stranu nechybí ani vyslovené škobrtance a není jich zrovna málo – například scéna z vězení je příběhově velice zajímavá, ale z hlediska hratelnosti jde o čistý odpad. A bohužel nešlo o jediný případ. Ač ne zcela spokojen, do budoucna přeji 2K Czech i Mafii 2 jen to nejlepší. Snad kontroverzní reputaci trošku pomůže doufejme kvalitní DLC obsah. Bylo by fajn, kdyby škarohlídům, ke kterým jsem se do jisté míry zařadil, zavřel hubu.

75%

Dub FX – Everythinks A Ripple (2010)

Důkaz, že skutečná hudba se může obejít bez jakýchkoli hranic. Žádný label, žádné nástroje, žádné koncertní haly. Benjamin Stanford alias Dub FX se na svém prvním studiovém albu vyznává z lásky k soulovým, reggae, ale i drum’n’bassovým kořenům a slouží mu k tomu (nebo to alespoň tvrdí) pouze jeho vlastní ústa, pedál s efekty od Rolandu a pár volně stažitelných a snadno dostupných samplů. Většinou zpívá na ulicích velkých měst po celém světě pouze v doprovodu své exotické snoubenky Flower Fairy a dle svých slov od chvíle, kdy byl vytvořen Myspace a Youtube, nepotřebuje vydavatelství. Maximální DIY přístup k tvorbě je přitom v ostrém kontrastu s nebývalou kvalitou jeho nahrávek. Zní to zkrátka příliš dobře, než aby mohla být pravda, že ten chlap vše zvládá vlastními ústy. Nebo přece? Ať tak či tak, jedná se o nepřeslechnutelný talent a je neuvěřitelně labužnické poslouchat, jak Stanford pracuje s aranžemi, jak dokáže udělat i z pouhého představení se na ulici prvotřídní a fantasticky zrytmizovaný rap nebo jak využívá jednoduchých efektů k zajímavým harmonickým souzvukům. Kromě vynikající muziky deska ale nabízí i silné, pozitivní energií nabité texty. Podělím se s vámi alespoň o jeden z božích kousků z dílny tohoto neskutečného svobodomyslného machra.

Skeletons – Smile (2010)

Dílko neexistující kapely. Za vším stojí Ben Lamdin (je možná trochu smutné mít jméno, za nějž vám google náhradou nabídne „Bin Ladin“) z brightonské Nostalgia 77, který se jednoho dne rozhodl si jen tak doma pro radost natočit poctivou směs afrobeatu, jazzu a funky. Výsledek je nečekaně boží, jakkoli za deskou stojí jen více méně improvizující muzikanti, kteří zrovna náhodně kočovali  Benovým bytem. Album je tedy maximálně spontánní a naprosto boží na horké letní večery. Pokud jde o mě, možná bych ocenil kapku víc elektroniky a sem tam dunivější beat, ale i tak jsem maximálně nadšenej. Zkuste!

DJ Krush – OuMuPo 6 (2007)

Propírané album patrně není nejlepším počinem tohoto tajemstvím opředeného japonského umělce, je zkrátka prvním, na které jsem narazil. A nelituji! DJ Krush, pravým jménem Ishi Hideaki, je jedním z pionýrů hiphopového DJingu v zemi vycházejícího slunce. Ovšem jak už tomu tak bývá, na Dálném východě není nic jen tak. Hip Hop v Ishiho podání je tedy většinou instrumentální, je silně obohacen o triphopové nebo ambientní a soundscape vlivy, díky čemuž zní výsledek jako kmenová esoterická muzika s beatem, který vyplivly moderní technologie. Samotný Ishi je na scéně 20 let, je mu takřka padesát let a k mixování se dostal poté, co zhlédl film Wild Style. Předtím byl členem lokálního gangu v Tokiu a poté se dokonce dostal k Yakuze, odkud zmizel poté, co dostal v obálce pár prstů svého nejlepšího přítele. Silná káva, ale skvělá hudba.

Je boží, když na nás chce někdo vydělat tím, že nám něco hodnotného jednoduše dá. Valve jsou se svým Steamem přeborníci v tom, jak vnutit zboží a ještě vyslechnout slova vroucích díků. Přiznávám,  na jejich slevovou se chytám politiku jako moucha na lep. Vzhledem k tomu, že zdaleka nejde jen o tvrdé digitální byznysmeny, ale také o  kreativní vývojáře, jejichž historie je lemovaná jednou brilantní hrou za druhou, ví velmi dobře, co my, rozmazlení hráči, vlastně chceme. Kdo by jim to měl za zlé? Ano, už už slyším syčení o cenové politice pro země eurozóny, ale nad tou dnes lamentovat nebudu. Dnes bude řeč o Alien Swarm, výborné akční arkádě pro čtyři hráče, se kterou vyrukoval tým Valve vytvořený z elity moderské scény. A s čím že máme tu čest? Zjednodušeně řečeno jde o skvostný mix mezi stařičkou vetřelčí akcí Alien Breed a… a dejme tomu Team Fortress. Hezká reference, ostatně na týmovky jsou Valve mistři. Mých 250 odehraných hodin v obou dílech L4D snad hovoří za vše, jakkoli mě právě vyřčené číslo samotného děsí.

Alien Swarm nabízí Valve k dispozici zcela zdarma a ano, je to velmi dobrý důvod si Steam okamžitě pořídit, pokud jej snad ještě nemáte. Pravda, od hry zcela zproštěné mrzkého mamonu většinou nemáme vysoká očekávání, ale o to větší překvapení tohle vetřelčí hemžení skrývá. Jedinou slabinou špičkové oddechovky je nedostatek obsahu – s průměrným týmem a na normální obtížnost projedete zatím jedinou kampaň za slabé dvě hodinky. Nechybí však  nástroje potřebnék tomu, aby moderská scéna dovalila kvanta dalších misí, a věřím, že hru ještě rozšíří i sami Valve. Doufejme, že opět bez poplatků, jakkoli je to možná až trapné chtít. Vše ostatní je ovšem supr. Hra je dimenzovaná pro zmíněné čtyři hráče (které není v těchto dnech na Steamu nejmenší problém nasbírat), kdy společně procházíte cizí planetu a střílíte roztodivné vetřelce. Přesně jako v Alien Breed Impact, a to včetně izometrického pohledu i podobného (v tomto případě navíc o poznání přívětivějšího) ovládání. Narozdíl od remaku slavné akce od Team 17 ale Alien Swarm nabízí pestrou paletu roztodivných vetřelců, jimž je radost přicházet na zoubek a odkrývat jejich slabiny. Další klíčovou odlišností, v níž navíc spočívá největší síla hry, je čtvero povolání, která si mezi sebou hráči rozeberou. Nechybí ani postup po úrovních – za úspěchy ve hře totiž získáváte nejen klasické „steamovské“ achievementy, ale i zkušenosti, díky nimž si odemykáte přístup k lepší výbavě. Na začátku každé mise přitom probíhá briefing, kdy hráči řeší, jaká výbava se jim bude nejvíc hodit a jak ji sladit dohromady, aby byla spolupráce týmu co možná nejefektivnější.

Právě spolupráce je kruciální pro úspěch byť na nejjednodušší obtížnost. Stejně jako ve fotbale se nehraje na sólování, na rozdíl od sportu s merunou tady ale neriskujete ani tak gól do vlastní branky jako spíš mimozemského parazita na ksichtě. V Left 4 Dead bylo nutné navzájem ze sebe sloupávat speciální zombíky a sbírat ze země raněné kamarády, tady zase potřebujete neustále k ruce technika, který vás bude zásobovat náboji (v Alien Swarm hodně vzácnou komoditou), nebo medika, bez jehož léčivých schopností se obejdou jen ti nejtvrdší. Bez pomocné ruky se však Alien Swarm neobejde zhola nikdo, což ze hry v konečném gardu dělá vynikající mix mezi tradiční arkádovou střílečkou a akcí  nabitou moderními kooperativními postupy.

Tohle za dvě hoďky vašeho času rozhodně stojí!

PS. Pokud zvládnete kampaň na obtížnost „Insane“, dejte mi vědět. My se u toho dnes vypotili z podoby.